Volání dálek

Sedím u počítače a naslouchám jeho vrnění. Zbývají 2 dny do vykročení na dlouhou pouť americkým západem. Sen se stává skutečností.
PCT ("Pacific Crest Trail") je pěšina, která vede napříč USA bez přerušení od Kanady až po Mexiko. Je neuvěřitelné, že v zemi aut, plotů a zákazů vstupu existuje takhle dlouhá trasa. Stezka překonává pouště, lesy, spáleniště, divoké řeky, vysoká pohoří: San Jacinto, San Bernardino, San Gabriel, Sierra Nevada, Kaskádové pohoří a několik slavných národních parků: Sequoia, Yosemite a Kráterové jezero. Každý rok v dubnu a v květnu se na hřebenovku vydávají stovky poutníků, někteří s cílem projít celou trasu od hranice k hranici. Většinou začínají od jihu, protože na severu v Kaskádovém pohoří často leží sníh až do června.

Proč se vydávám na cestu?
Slyším volání dálek a nemůžu jinak. Poslední 2 roky jsem většinu dní (a často i nocí) strávil v myší společnosti u klávesnice a obrazovek. Na rozdíl od předchozích období byly probdělé noci úspěšné. Krátce po příchodu na BYU jsem si dal následující slib: Dokončím-li disertačku, vyrazím do divočiny na hřebenovou trasu. Dva roky bez kafe a příslib, že to nebude trvat věčně, mě hnaly za cílem. V životě jsem několik slibů porušil s vědomím, že ponesu důsledky. Slib, že vykročím Pacifickou hřebenovku, pozítří s radostí plním. Moje duše a mozek to potřebují. Potřebují se osvobodit od hovorů na Skajpu s Persií a od sledování Fejsbuku. Hlava vyžaduje čas a prostor promyslet, kam se vydat dál a kde je moje místo a s kým. Nelpím na tom, že musím dojít od hranice k hranici. Státní hranice jsou čáry vytyčené lidmi. I zvířata mají své neviditelné hranice revírů. Pěší cesta je nahlédnutím do chrámu divočiny. Na prašné a kamenité stezce vstupuji do Boží blízkosti. Cílem není překonávat a ovládat. Cílem je tiše užasnout a prohloubit respekt ke všemu živému a k Božímu Stvoření.

Jak?
Jsem si jistý, že většina tuláků je proti týrání zvířat. Rve mi srdce, když každý den umírají desetitisíce kuřat, selat a telat uvězněných v klecích bez naděje spatřit denní světlo. Často se tak děje jenom kvůli zaběhnuté tradici nebo kvůli uspokojení chutě k jídlu. Jsme ve 21.století. Nejsme v době kamenné! Člověk je všežravec, ale ke zdravému prožití života maso ani vejce nutně nepotřebuje. Zvláště ne na cestě, která by měla být vyjádřením úcty k životu. Tímto děkuji Kim ze společnosti Outdoor Herbivore, díky které na pouti neumřu hlady. a třeba přesvědčím i další trempy, že kvůli pobytu v přírodě nemusí zabíjet a objedávat předčasnou smrt našich nevinných bližních.

Tvůj čas jen hvězdy měří, tvůj čas má někde cíl
ten hledat budeš stěží přes kameny a jíl
pojď trosečníku bludný, a dál se mnou dej
jsou dálky tolik svůdný tak víc už neváhej.

Neváhej jít, ať šílencem jsi cest,
Neváhej spát pod nebem plným hvězd,
Dej ruku svou do dlaní tý tvojí dálce na hraní,
a dej se vést, a dej se vést

Tvůj čas má sloky krátký, a mlhu před sebou
tvý kroky jsou tak vratký když stíny kolem jdou
tam na konci zní zvony, a pak se dobře měj
tvý cesty dálkou voní, tak víc už neváhej.

[Pacifik - Tvůj čas]

Provo, Utah, USA, Severní Amerika, 27.4.2016