Den 161: Rozlučka

Chatka na ranči v údolí řeky Stehekin - horský průsmyk Rainy Pass ("Deštivý průsmyk"; poslední asfaltová silnice na trase PCT, 61 mil jižně od Kanady)
2 míle z ranče zpět na pěšinu + míle 2569 - 2589 na PCT
Celkem 22 mil

Po hlubokém spánku v útulné chatce, vynikající snídani v ranči jsem vykročil zpátky do lesů. Všem, kteří se potřebují osvobodit od mobilů a internetu, bych doporučoval navštívit právě Stehekin. V této zapadlé osadě obklopené ovocnými sady, hlubokými lesy a ostrými horskými hřbety, není v okruhu desítek kilometrů mobilní signál. Přesto nebo možná právě proto se tu daří jabloním, švestkám, kohoutům, slepicím i kuřatům :-) Rozloučil jsem se s paní Irenou, Češkou, která už 35 let žije v USA a každý rok na jaře a na podzim jezdí nabrat nové síly na Stehekinský ranč. Věřím, že se do Stehekinského údolí třeba i na stará kolena vrátím. Moje první ranní kroky vedly po štěrkové silnici proti proudu řeky k vysokému mostu. Silnice se doslova hemžila maličkými žabkami.



U konečné autobusu u mostu potkávám pod širákem probouzejícího se hajkra, kterého jsem viděl spát včera pod převisem u potoka. Má můj obdiv, že se nebojí spát ani ve vlhké a studené podzimní noci pod širákem. Dělím se s ním o jablko a mysli tyčinky a o postřehy z osady.



Za slabého mrholení pokračuji po tiché pěšině smíšeným lesem mezi javory na sever.



Po pěti mílích stezka prochází tábořištěm. V tábořišti stojí útulný a suchý přístřešek, o kterém v průvodci vůbec není zmínka.



Patnáct mil zbývá do průsmyku "Rainy Pass" ("deštivý průsmyk"). Se stoupající výškou mrholení zesiluje a podzimní slunce i vrcholy okolních hřbetů se schovávají do hustých mraků.




Ve skalnaté stráni vyrůstá manzanita, teplomilná rostlina s dužnatými listy, která mě provázela od Mexika až po Oregon. Nečekal jsem, že bude růst i tady na severu, ve stejné zeměpisné šířce, jako jižní Čechy.

Mezi do zlatova zbarvenými listy javorů a kapradí stezka pokračuje k potoku a opouští národní park.



Lávku přes říčku smetla velká voda, přesto lze divokou vodu překonat suchou nohou po seseknuté kládě. Ve vlhkém lese vyrůstají desítky hřibů. Pak v dálce slyším motory aut; blížím se k přechodu asfaltové silnice v průsmyku Rainy Pass. Název průsmyku není náhodný, "Deštivý průsmyk" odděluje závětrnou a návětrnou stranu Kaskádového pohoří. S blížícím se průsmykem se dosud slabé mrholení mění v mírný déšť.




Podle mapy by zhruba tři míle severně od průsmyku ve výšce 6000 stop mělo být malé tábořiště. Z průsmyku do Kanady po pěšině PCT zbývá 61 mil chůze plus dalších osm mil ke kanadské zastávce autobusu. Rychlostí 23 mil za den to svižným tempem stále ještě stíhám... V 10.10 se musím dostat do Vancouveru v Kanadě a odtud letět do Itálie, kde se uvidím se Sahar. Počítám zbývající míle a rozhlížím se okolo. Na ceduli "Rainy Pass" je pověšený vzkaz:



Čas napsání vzkazu je 17.00. Hodinky na mobilu ukazují 17.15. Na příští dvě noci meteorologové předpovídají vydatný déšť a v polohách nad 6000 stop silné sněžení. Ještě jednou kontroluji mapu a skoro polovina následující trasy až ke kanadským hranicím vede ve výšce nad 6000 stop ... Přemýšlím, jak dál. Jsem sám a na sněhovou vánici si netroufám. V živé paměti mám film "Everest" a také zimní přechod Bukovských vrchů z roku 2003, odkud jsem si přivezl omrzliny. Přecházím silnici k malému parkovišti se záchody, nástěnkou a návštěvní knihou.



Zapisuji se do knihy a do kolonky "cíl" píšu "Kanada ??? " se třemi velkými otazníky. V tom okamžiku na parkovišti zastavuje auto. Z auta vystupují Marvin a Sue, dva dobří lidé a přátelé PCT, kteří před půl hodinou vyvěsili na ceduli v průsmyku varovný vzkaz. Pocházejí ze 100 mil vzdáleného města Bellingham a dnes odpoledne se rozhodli podniknout dlouhou cestu na hřeben jenom proto, aby upozornili procházející hajkry na příchod zimy.

Ani moc dlouho neváhám. Volba mezi třemi dny v dešti a sněhu nebo třemi dny s přáteli není složitá. Dříve než začne padat sníh, dávám hřebenovce sbohem a nasedám do auta. Dlouhé prázdniny, souvislá pouť a nejlepší léto končí na míli č. 2589. Dojít k hraniční čáře nikdy nebyl můj hlavní cíl. Cílem bylo vnímat Boží hlas a dojít tam, kam mě nohy donesou. Jsem vděčný, že jsem mohl být 161 dní hostem v divočině amerického západu. Až do posledního dne jsem plnými doušky dýchal vůni podzimních lesů.

Rozloučení s PCT:



Krátce poté, co jsem spolu s Marvinem a Sue nasedl do auta, začal na okenní skla bubnovat hustý liják. Tady je Marvin a Sue, štědří hostitelé, kteří mě svezli a nechali u sebe přespat.


Pouť na pacifické hřebenovce není o dobývání. Je to nenásilná cesta k bližšímu poznání sestry Země, bez které by žádný člověk nemohl žít. Je to příležitost nahlédnout, co je v životě nadbytečné, a co je skutečně důležité. Nikdy předtím jsem si tolik neuvědomil svoji závislost na vzduchu, vodě, ale i na povzbudivém lidském slově, úsměvu a dotyku. Nikdy předtím jsem nezakusil od naprosto neznámých lidí tolik důvěry, štědrosti a velkorysosti, jako v létě 2016 na Pacifické hřebenovce. Vzpomínky z lesů i z lidských setkání jsou jako vydatný pramen, ze kterého budu čerpat sílu a víru v budoucnost člověka, přírody a života na Zemi, když někdy pocítím beznaděj. Stačí se aspoň na chvilku zastavit mezi stromy a naslouchat. Věřím, že ještě letos na podzim znovu vyrazím načerpat energii na vandr třeba na Brdy :-)

Den 159: Prales

úterý 4. října 2016
Tábořiště v lesíku na hřebeni SV od hory Glacier Peak - tábořiště nad údolím říčky South Fork Agnes Creek
Míle 2529 - 2555
Celkem 26 mil

Když jsem za svítání vylezl ze stanu postaveného v hustém lesíku, přivítaly mě zvědavé pohledy hrabavých tetřevovitých ptáků. Myslím, že to byly samice jeřábků nebo tetřívků, kteří jsou tady v krajině plné zamokřených luk, roztroušených lesíků, a hustých porostů jeřabin a borůvkových keřů jako doma. Většinu noci mrholilo a o pár set metrů výš slabě sněžilo, ale krátce před opuštěním tábořiště se na okamžik ukázalo slunce. Z tábořiště úzká stezka směřuje do hlubokého údolí s vzrostlým pralesovitým porostem.




Mohutné jehličnany mají průměr kmene u země určitě přes deset metrů. Nejmohutnější velikáni jsou pravděpodobně příbuzní jižněji rostoucích sekvojí. Rozhodně se jedná o nejtlustší kmeny stromů na celé dosavadní trase pacifické hřebenovky. V hustém podrostu vyrůstají javory a pichlavé keře s listy podobnými javorům, které se mi dosud nepodařilo určit.



Pěšina směřuje pralesem k nově vybudovanému mostu přes modrošedě zbarvenou řeku Suiattle.




Před několika lety proud řeky strhl původní lávku; nový most byl vybudován o pět mil dál po proudu a trasa hřebenovky se tím o více než sedm mil prodloužila. Na dně širokého údolí s nepatrným převýšením míle ubíhají rychle a brzy se ocitám na rozcestí s původní trasou PCT v místě soutoku řeky Suiattle a říčky "Miners Creek". Začíná mrholit a dříve než déšť proprší skrz husté koruny smrků, vařím v lesním tábořišti chutný oběd.




Kousek dál proti proudu zhruba ve výšce 2500 stop (750 m n. m.) trasa PCT opouští údolní dno a začíná mírně stoupat směrem k horskému sedlu ve výšce 6000 stop (1800 m) nad mořem. Ze svahů tečou potoky a potůčky a skoro u každého z nich zrají šťavnaté bobule divokého rybízu.



Se stoupající výškou se mrholení mění v mírný déšť. Přidávám do kroku a brzy se ocitám na rozcestí u lávky, kde by podle průvodce měla stát stará opuštěná hornická bouda s názvem "Miners' Cabin". Jediné, co z boudy zbylo, je hromada plechu ze střechy.




V zesilujícím dešti mě stezka vede stále výš. Občas se zdá, jako by se mezi dešťové kapky přimíchávaly sněhové vločky. V nejvyšším bodě číslice "100" ukazuje zbývající počet mil do Kanady. V tom okamžiku na Kanadu vůbec nemyslím, hlavní je sejít co nejníže do údolí do lesa, kde bude menší zima.



Z průsmyku směrem dolů je pěšina díky obětavé práci dobrovolníků ve vzorném stavu. Kousek nad stezkou nad kamennými poli bíle svítí zbytky sněhu z loňské zimy. Je možné, že už za několik dní stezku přikryje nový čerstvý sníh.




O něco níže podél stezky roste několik modřínů, které začínají měnit barvu. Přítomnost modřínu je neklamným znakem blízkosti kanadské tajgy. Zároveň se zdá, jako by s klesající výškou déšť slábnul.



Začíná se šeřit, když dostihuji hajkra s červeným batohem. Je to první lidská bytost, kterou jsem dneska potkal. Krátce se zdravíme a pak rychle mířím do hlubokého lesa, kde by podle mapy mělo být tábořiště. Za chvíli vidím odbočku se symbolem stanu, která vede k vzorně upravenému tábořišti s lavičkou a ohništěm pod korunami rozložitých smrků. Urychleně stavím stan, sundávám promočené boty a fusekle, navlékám tři vrstvy suchých ponožek včetně ponožek od alpaky z Kennedy Meadows, zalézám do spacáku a do stanu, a v leže vařím na zahřátí horký kuskus. Promrzlé prsty u nohou se pomalu prohřívají. Zítra mě čeká sešup dolů do osady Stehekin - poslední vesnice s lidskými obydlími na trase hřebenovky jižně od Kanady.