Den 159: Prales

úterý 4. října 2016
Tábořiště v lesíku na hřebeni SV od hory Glacier Peak - tábořiště nad údolím říčky South Fork Agnes Creek
Míle 2529 - 2555
Celkem 26 mil

Když jsem za svítání vylezl ze stanu postaveného v hustém lesíku, přivítaly mě zvědavé pohledy hrabavých tetřevovitých ptáků. Myslím, že to byly samice jeřábků nebo tetřívků, kteří jsou tady v krajině plné zamokřených luk, roztroušených lesíků, a hustých porostů jeřabin a borůvkových keřů jako doma. Většinu noci mrholilo a o pár set metrů výš slabě sněžilo, ale krátce před opuštěním tábořiště se na okamžik ukázalo slunce. Z tábořiště úzká stezka směřuje do hlubokého údolí s vzrostlým pralesovitým porostem.




Mohutné jehličnany mají průměr kmene u země určitě přes deset metrů. Nejmohutnější velikáni jsou pravděpodobně příbuzní jižněji rostoucích sekvojí. Rozhodně se jedná o nejtlustší kmeny stromů na celé dosavadní trase pacifické hřebenovky. V hustém podrostu vyrůstají javory a pichlavé keře s listy podobnými javorům, které se mi dosud nepodařilo určit.



Pěšina směřuje pralesem k nově vybudovanému mostu přes modrošedě zbarvenou řeku Suiattle.




Před několika lety proud řeky strhl původní lávku; nový most byl vybudován o pět mil dál po proudu a trasa hřebenovky se tím o více než sedm mil prodloužila. Na dně širokého údolí s nepatrným převýšením míle ubíhají rychle a brzy se ocitám na rozcestí s původní trasou PCT v místě soutoku řeky Suiattle a říčky "Miners Creek". Začíná mrholit a dříve než déšť proprší skrz husté koruny smrků, vařím v lesním tábořišti chutný oběd.




Kousek dál proti proudu zhruba ve výšce 2500 stop (750 m n. m.) trasa PCT opouští údolní dno a začíná mírně stoupat směrem k horskému sedlu ve výšce 6000 stop (1800 m) nad mořem. Ze svahů tečou potoky a potůčky a skoro u každého z nich zrají šťavnaté bobule divokého rybízu.



Se stoupající výškou se mrholení mění v mírný déšť. Přidávám do kroku a brzy se ocitám na rozcestí u lávky, kde by podle průvodce měla stát stará opuštěná hornická bouda s názvem "Miners' Cabin". Jediné, co z boudy zbylo, je hromada plechu ze střechy.




V zesilujícím dešti mě stezka vede stále výš. Občas se zdá, jako by se mezi dešťové kapky přimíchávaly sněhové vločky. V nejvyšším bodě číslice "100" ukazuje zbývající počet mil do Kanady. V tom okamžiku na Kanadu vůbec nemyslím, hlavní je sejít co nejníže do údolí do lesa, kde bude menší zima.



Z průsmyku směrem dolů je pěšina díky obětavé práci dobrovolníků ve vzorném stavu. Kousek nad stezkou nad kamennými poli bíle svítí zbytky sněhu z loňské zimy. Je možné, že už za několik dní stezku přikryje nový čerstvý sníh.




O něco níže podél stezky roste několik modřínů, které začínají měnit barvu. Přítomnost modřínu je neklamným znakem blízkosti kanadské tajgy. Zároveň se zdá, jako by s klesající výškou déšť slábnul.



Začíná se šeřit, když dostihuji hajkra s červeným batohem. Je to první lidská bytost, kterou jsem dneska potkal. Krátce se zdravíme a pak rychle mířím do hlubokého lesa, kde by podle mapy mělo být tábořiště. Za chvíli vidím odbočku se symbolem stanu, která vede k vzorně upravenému tábořišti s lavičkou a ohništěm pod korunami rozložitých smrků. Urychleně stavím stan, sundávám promočené boty a fusekle, navlékám tři vrstvy suchých ponožek včetně ponožek od alpaky z Kennedy Meadows, zalézám do spacáku a do stanu, a v leže vařím na zahřátí horký kuskus. Promrzlé prsty u nohou se pomalu prohřívají. Zítra mě čeká sešup dolů do osady Stehekin - poslední vesnice s lidskými obydlími na trase hřebenovky jižně od Kanady.

Escape Routes

Status update: I am now writing from Stevens Pass, PCT mile 1462. The following 107 miles go through very remote wilderness close to Glacier Peak. The last five days were beautiful, sunny and mild; but more unsettled weather is expected to arrive tomorrow.
Here is the latest forecast:

And more detailed forecasts for 1500 m / 5000 ft elevation around Glacier Peak:


There is a chance of snow showers above 6000 ft elevation. The PCT only reaches 6000 ft in the highest passes. It is still good to be prepared for escape routes.

escape route 1: Go back to Stevens Pass. Good option if weather turns wintery before I reach mile 2480.

Escape route 2: Mile 2499, North Fork Sauk River trail. This trail descends quickly to lower elevation; it is 8 miles from PCT to a forest road, and 8 more miles to a paved road with hitchhiking possibility to civilization. Note: this is an emergency escape route for the case of snow.

Escape Route 3: Mile 2538, Suiattle River. The river valley is at low elevation of 3000 feet. It is 7 miles to a teailhead where I could get a ride if I'm lucky; and an extra 21 miles to a major highway. There's supposed to be a pit toilet at the trail head where I could stay dry in case of heavy rain.

Escape route 4: Stehekin, mile 2569. There is accommodation at the Stehekin Ranch 2.5 miles from the PCT. Also a bus goes twice, a day to the landing on shore of Lake Chelan with a lodge, post office, and bakery. A ferry boat goes in the afternoon from Stehekin Landing to Chelan. In Chelan I can catch a bus to Wenatchee with connection to Seattle. Stehekin is my most probable escape point and possible end point of my PCT hike, still allowing time for a quick weekend visit to see my friends in Utah before leaving the USA.
...
After Stehekin it's 80 more miles to Canada border across very high elevation... Not even thinking about that section. The ideal schedule would be reaching Stehekin on Wednesday afternoon. If I reach there, then I'll probably stay at the ranch in a warm and dry cabin and decide on next steps based on weather, time, and my feet.

Notice about my blog:
I am now about 8 days behind in my blog postings. The days are getting shorter and l have chosen to spend time eating huckleberries instead of writing. Also when the sun hides, my fingers get cold very fast while typing on cell phone keyboard. But I promise to catch up on my blog posts, either 6 days from now in Stehekin, or after I leave the trail. My maximum number of remaining days on the PCT is 9 days. On October 10th I must board the plane in Vancouver and exit America!

Den 145: Kozí skály

Pod celtou u jezírka na okraji divočiny Goat Rocks - tábořiště pod severním koncem hřebene "Ostří Nože" ("Knife Edge")
Míle 2256 - 2277
Celkem 21 mil

Když ráno vykukuji ze stanu, už je bílý den. V noci jsem spal schoulený do klubíčka. Zůstávám ve spacáku a vařím černý čaj a poslední dva hrnky směsi ovesných vloček, rozinek a oříšků. Pak urychleně balím celtu a stan a svižně se vydávám na cestu. Noc byla skutečně mrazivá. Všude mimo les je tráva pokrytá jinovatkou a půda křupe pod nohama. Jsem rád, že jsem včera zvolil tábořiště pod hustými korunami smrků. Vystupuji na skalní hřbet, kde se ukazuje ranní sluníčko. Jako bájný král vysoko nad zalesněnými hřebeny trůní Mount Rainier s čepicí čerstvého sněhu.

Z hřbetu vede stezka dolů do mrazivé zalesněné kotliny s jezírky a močály. Na stezce nalézám pytlík rozinek s oříšky, který nejspíš někomu vypadl z kapsy během včerejšího deště. Pro mě je to vítaná posila a vzpruha.


Z kotliny trasa stoupá mírně vzhůru směrem na hlavní hřeben Kozích skal ("Goat Rocks"). Dokopec vítám, je dobrý na zahřátí. Také skalní srázy se začínají pomalu zahrivat. Z úbočí je vidět na jezerní kotlinu a na čerstvým sněhem posypaný vrchol Mount Adams, kolem kterého jsem včera procházel v husté mlze a dešti.



Sluníčka využívám k dlouhé sušicí pauze. Na palouku rozprostírám spací pytel, celtu, stan, mokré ponožky.. a mezitím vařím chutný oběd. Na dně batohu jsem objevil zbytek sušených fazolí a zeleniny z hajkr boxu, o kterých jsem netušil, že je ještě mám. Teď se mi náramně hodí :-)


Během dlouhé pauzy kolem mě prochází několik hajkrů, které jsem minul rano, když spali ve stanech nebo vstávali. Jedna z hajkerek mi prozrazuje čas: mohu tak nařídit hodinky v mobilu, který se mi včera po dešti řečeno po anglicku "zresetoval" na 1.1.1970 9:00. Kolem prochází i stará kamarádka a souputnice s přezdívkou "Monarch". Překvapivě jde od severu na jih; S vědomím, že v říjnu blízko Kanady možná už brzy hrebenovka zapadá sněhem, se u Kráterového jezera rozhodla přejet ke kanadské hranici a odtud se vrací zpět na jih do teplejších krajin. Já zatím ještě pokračuju na sever, vzhůru na hřeben nad hranici lesa.



V průsmyku Cispus Pass na hranici indiánské rezervace Yakama potkávám dobrovolníky pracující na údržbě stezky. Potvrzují, že mám štěstí na suché počasí; včera na hřebeni padal déšť se sněhem a foukala silná vichřice a museli se otočit čelem vzad a rychle sejít dolů zpátky do základního tábora. Šestihranné sloupy ve skalách prozrazují sopečný původ hornin.


Z průsmyku stezka míří dolů a sleduje vrstevnici rovnoběžně s hřebenem zhruba na horní hranici lesa. Ve svazích nad vodopády se pasou divoké horské kozy.



Ve tomto úseku je stezka vzorně upravena. Dobrovolníkům patří velký dík!



Následuje ostrý výstup pod hlavní vrchol Kozích skal jménem "Old Snowy" ve výšce přes 7000 stop (2100 m) nad mořem. Směrem na jih je vidět v mraku ukrytý Mount Adams a za ním další osamocené vrcholy. Myslím, že je vidět zpátky až di státu Oregon.



Vrcholky nade mnou se začínají schovávat do mraků, když přicházím k nejvyššímu bodu stezky na odbočce k vrcholu Old Snowy. V severním svahu místy stále ještě leží sníh z minulé zimy.



Travers po vrstevnici napříč sněhem má přes 100 m. Starý sníh pokrývá asi centimetrová vrstva nového sněhu ze včerejšího dne. Ve sněhu se vyjímají stopy několika bot a jednoho psa.


Podle mapy se přímo pode mnou vyskytuje ledovec "Packwood glacier". Nacházím se v místech, kde se sníh většinu let udrží po celý rok.



Po překonání sněhového pole v prudkém svahu, kde občas musím lézt po čtyřech, hřebenovka vylézá na ostrý hřeben zvaný "Knife Edge" ("Ostří nože"). Hřeben se střídavě schovává a vylézá z mraků. Znovu potkávám horské kozy a s obavami pozoruji mohutný kupovitý mrak přímo přede mnou.





Je třeba přidat do kroku a co nejrychleji se dostat z hřebene dolů, dříve nez se něco semele. V jednom okamžiku se zdá, jako bych v dálce slyšel hřmění. Na západě se oblaka začínají barvit do ruda a z údolí stoupá pára. Po několika sestupech a výstupech po "ostří nože" stezka skutečně začíná klesat do údolí směrem k hranici lesa.




Za prvním potokem vidím odbočku k osamocené skupině stromů. Mezi stromy se skrývá několik míst na nouzové postavení stanu. Je 6:30, nejvyšší čas se zabivakovat, dříve než hory pohltí tma. Nad údolím stále bobtná zlověstně vyhlížející mrak. Modlím se, aby mrak šel mimo tábořiště. Právě když lezu do stanu, začínají padat první dešťové kapky. Zhruba po deseti minutách kapání pomalu ustává. Když se později v noci probouzím, vidím na obloze hvězdy.