Day 84: Heavenly Hiking

Forest near Miller Creek - cowboy camp above Squaw Valley ski area
Mile 1120 - 1142
Total 22 miles





The loud drumming of a woodpecker signals the start of a brand new day. The old-growth forest is awake. I'm also awake and quickly get going to warm up, walk a few miles, and eat a big breakfast - thanks to my friend from Utah there's delicious raisins, nuts and seeds mixed with the oats - and watch the first rays of the rising sun lighting up the deep woods.








It is a pleasant walk under tall fir trees and across wet meadows. My feet are happy on this kind of trail as it heads towards a summit of volcanic origin: Barker Peak.








After more colorful meadows and little streams there is a dirt road and a trailhead at Barker Pass.








I walk together with two hikers who are doing the Tahoe Rim Trail. And a nice surprise awaits us in the pass. Three guys named Stitch, Pip and Jim are camping out there and are preparing a delicious breakfast for all hikers who pass by. They make fried onion, mushrooms and tomatoes and kindly give me a bit before they add the eggs. And as a bonus they give me one red onion and two tomatoes which I'm going to use for a royal lunch and dinner!








A climb up on a ridge feels easy after the double breakfast. After Barker Pass, more views open up towards the deep blue Lake Tahoe.










From a volcanic rocky outcrop the trail descends down east facing slopes, crossing multiple streams. It's a pleasure to be in the Sierra where you can drink water straight from a stream and don't need to carry more than a liter with you because the streams are so abundant.








The slopes are still moving; and the trees form almost perfect curves, bent near the ground but still standing straight, reaching upward. It would be an interesting multi-discipline problem to calculate how high above ground the inflection point will be for a tree, given the geomorphologic conditions, hillslope movement  and the tree growth speed. Also it's a reminder for my life, even though my initial conditions are not perfect, still I strive to reach high, in vertical direction, not trying to please everyone, but standing up straight for what feels right.






With a brand "Osprey" written on the back of my backpack, I soar like an osprey up switchbacks and near Twin Peaks enter another wilderness area: the Granite Chief wilderness. There in shade of firs I cook the royal lunch: rice with stir-fried garlic, red onion and tomatoes kindly given to me by the three trail angels.








The walk on the ridge above the tree line is like walking in the sky. The sky-blue Lake Tahoe is on my east side, and views across endless blue ridges open up to the west. There is strong fresh wind and clear air and no big ups or downs. I love sections like this where the Pacific Crest Trail lives up to its name and stays on top of the crest.








After a few miles of heavenly walk the trail passes the Alpine Meadows ski area and then it descends by gentle switchbacks into shady fir forest.








At the bottom of the side valley flows a stream with a funny name "Whiskey Creek" surrounded by meadows with many kinds of aromatic herbs.








Then it goes up again; But for some reason the 1500 feet elevation gain feels very light. And as I climb higher there is more light, iluminating the rocks, pines and mules ears plants on the slopes. In the meadows is the source of the American River that flows into California's capital city of Sacramento.








Up in the saddle under the summit of Granite Chief, view opens up east again towards Lake Tahoe. I am at the top station of the Squaw Valley winter Olympic ski area.








From there I continue walking high on the ridge, until I find a flat hidden spot on a rock with view of the Lake of the Sky. It's windy and only a few bugs, and so I go to sleep "cowboy camping", the moonlit sky being my roof. It has been a glorious heavenly hiking day.




A song for tonight from Nigeria:

When I think upon your goodness;
And Your faithfulness each day
I’m convinced it’s not because I am worthy –
to receive the kind of love that You give.
But I’m grateful for your mercy,
and I’m grateful for your grace
And because of how You’ve poured out Yourself,
I have come to sing this song out in praise:

Imela, Imela
Okaka, Onyekeruwa
Imela, Imela,
Eze m Oh

Who am I to sing Your praises?
Who am I to worship You?
It’s Your blood that makes the difference in me
And made a way to enter into Your throne
I could not come near Your presence
I could never sing Your song
But the sacrifice on Calvary’s tree
is the reason I can cry out today:

Imela, Imela (Thank You! Thank You!)
Okaka, Onyekeruwa (Great and Might creator of the world)
Imela, Imela, (Thank You! Thank You!)
Eze m Oh (My King)

Den 75: Tisíc mil

Skalky blízko jezera Dorothy Lake - horský hřbet nad průsmykem Sonora Pass
Míle 995 - 1021
Celkem 26 mil

Dnešní den je mým posledním dnem na území národního parku Yosemite. Mířím mílovými kroky dál na sever!
Brzy ráno mě probouzí ptačí zpěv. Rychle balím stan - teď už to zvládnu asi za 2 minuty - a pak přidávám do kroku vzhůru za vycházejícím sluncem. Sluníčko vychází nad jezerem Dorothy. Tak jako v předchozích dnech jsou i dneska ráno louky u potoků a jezer pokryté jinovatkou.

Za jezerem je ještě jeden malý dokopec, vítám vycházející slunce a pak opouštím národní park, ale neopouštím divočinu: Stezka zde vstupuje do chráněné oblasti "Hoover Wilderness" v národním lese "Toyiabe National Forest".
Za několika jezírky a potoky se objevuje značka 1000. Znamená to, že už mám v nohách tisíc mil! A ve skutečnosti o něco víc (zhruba 1060) když započítám všechny požární okliky a odbočky k cílům mimo vlastní trasu PCT.

Půjde-li vše dobře, tak mě možná nohy donesou až na míli 2000 :-)
Stezka pokračuje skalami a skalkami, přes brody a dřevěný mostek na okraj lesa. Zde nastává očividně změna terénu. Suťový svah přede mnou není žulový, vypadá to na nějaké výlevné vyvřeliny, a je skoro bez vegetace.

Vychutnávám si několik příjemných mil pohodlně po vrstevnici. Pak začíná výstup vzhůru na holý a částečně sněhem pokrytý hřeben.

Ve sněhu někdo přede mnou vyšlapal zkratku. Že jsem na "zkratce" a mimo trasu PCT zjišťuji až v půlce mimořádně prudkého stoupání. S vyplazeným jazykem se plazím výš a výš až do výšky 10500 stop (~ 3100 m) na hlavním hřebeni, kde se zkratka připojuje k trase Pacifické hřebenovky.

Následujících deset mil vede hřebenovka skoro přímo po hřebeni na hlavním rozvodí. Na západ tečou potoky do Tichého oceánu, na východ do bezodtokých pouštních pánví na pomezí Kalifornie a Nevady. Dokonce mám po týdnu i signál, a tak zasílám do blogu pár nových příspěvků.

Od západu fouká čerstvý vítr. Sníh na hřebeni roztál teprve nedávno, země je většinou holá, jenom na pár místech rozkvétají první květy. A tam, kde byly nejhlubší závěje, se sníh možná udrží až do konce léta. Čerstvý vítr, horský vzduch a plný ešus kuskusu s česnekem mi dodávají novou energii. Připadám si, jako by mi narostly křídla a lehkým krokem jdu střídavě po západní a východní straně ostrého hřbetu s dalekými výhledy na skalní věže, hřebeny a ledovcová jezera.

Po cestě se zdravím s několika poutníky - hajkry putujícími oběma směry. Jeden z nich s přezdívkou "Petr Pan" je z Polska a tak se bavíme česko-polsky a docela dobře si navzájem rozumíme. Pak už je v hloubce pod námi vidět silnice procházející horským průsmykem Sonora Pass.

Slunečnicím podobné květiny (wyethia) se nazývají "mezčí uši" a jsou to příbuzné aster. Podobně jako slunečnice se otáčejí za sluncem.
Napříč sněhovými poli a přes sněhové "mosty" nad bublajícími potůčky a potoky stezka sestupuje do průsmyku.
S klesající výškou se předjaří mění v jaro a léto.

Po 75 mílích a pěti dnech se zdravím s motoristy jedoucími průsmykem. Je zde malé parkoviště, piknikové stolky a WC. Odpadky je třeba vzít ssebou. Někteří hajkři u silnice stopují, aby se dostali do nejbližší civilizace a doplnili zásoby jídla. Vařím večeři (rýži s fazolemi) a měřím, kolik rýže mi ještě zbývá. Zbývá zhruba pět hrnků, klus mám ještě 4 hrnky směsi ovesných vloček a hrnek kuskusu - to by mohlo na příštích 3 a půl dne stačit. A tak zůstávám ve výšce a zahajuji výstup vzhůru na další hřeben. Pěšina prochází rozkvetlou zahradou s mezčíma ušima a spoustou dalších květů.

Nabírám vodu z potoků z tajícího sněhu a mířím výš mezi čedičové skalní suky a lávové proudy.

Na kopci opět ve výšce 10000 stop (3000 m) zesiluje vítr. Slunce se ukrývá za kopec a sníh rychle tuhne. Opatrně sklouzávám sněhovými poli a pak mezi klečí objevuji malé tábořiště chráněné před větrem, kde se s dalekým výhledem do kraje ukládám ke spánku. Se zdravýma nohama a s větrem v zádech jsem dneska urazil "maratonskou" vzdálenost 26 mil. Zhruba 60 dalších mil zbývá k jezeru Tahoe!