Den 83: Nebezpečí požáru

Skalky nad jezerem Gilmore - les v údolí Miller Creek
Míle 1103 - 11203
Celkem 17 mil


Dlouho spím v teplém spacáku na pohodlném skalním loži. Probouzí mě až paprsky vycházejícího slunce. Vařím snídani a horký čaj a pak pomalu vyrážím vzhůru. Po vydatné snídani (tři vrchovaté hrnky vloček se spoustou rozinek a ořechů) mám plno energie a zdá se, že nahoru do průsmyku letím jako pták.








Cestou potkávám dvojici hajkrů, kteří jdou týdenní trasu okolo jezera Tahoe ("Tahoe Rim Trail") a jednoho sviště.








V horském potůčky tankuji vodu, překračuji sněhová pole a za chvíli jsem nahoře v průsmyku Dicks Pass.








Z průsmyku je daleký rozhled na sever. Po hřbetech v dálce na obzoru možná za pár dní půjdu.








Dříve než stezka sestoupí do dalšího údolí, odbočuji na nedaleký hřeben, kde by mohl být signál. Na skalním ostrohu je nejen signál, ale i výhled na jezero Tahoe. V údolí pode mnou stoupá z lesa kouř. Že by někdo rozdělal táboový oheň? Píšu zápisky a vařím královský oběd: rýži se smaženou cibulkou a avokádem.








Hladinu Tahoe brázdí plachetnice i motorové lodě. Fouká čerstvý vítr a to znamená ideální čas na dlouhou polední siestu, protože komáři vítr nemají rádi.

Najednou slyším motor vrtulníku. Přímo nad místo kouře přilétá helikoptéra a sype z výšky bílý protipožární prostředek. Za pár minut přilétá další vrtulník... Nevím, jestli je kouř a helikoptéry vidět na následujícím obr.  Silný vítr a suchý vzduch znamená nejvyšší stupeň rizika požáru. Nejspíš někdo v lese dostatečně neuhasil ohniště a za pomoci větru se oheň znovu vznítil a začal se šířit do okolí. Naštěstí si toho někdo všiml včas a zavolal hasiče, kteří doufám stačí oheň uhasit hned v zárodku.








Helikoptéra přilétá nad místo požáru každých 5 minut. Po dlouhé pauze sestupuji dolů k jezeru Dicks Lake.








Podél stezky se střídají jezera, skalky, mokřadní louky a hustý smrkový les.










Helikoptéra krouží přímo nad námi. Místo požáru je ve skalách v obtížně přístupném terénu. Požárníci si zaslouží velký dík a nejvyšší stupeň uznání za rychlou reakci!








Držím hasičům palce a mířím do prastarého pralesa s padlými kmeny a dutými stromy spoustou hnízdních dutin pro nejrůznější druhy ptáků.








Kolem páté, dříve než začne slunce zapadat a komáři kousat, vařím na skalním výchozu k večeři kuskus. Pak pokračuji dál hustým lesem. Na lesním palouku se nachází sněhoměrná stanice a kamera na fenologické pozorování vegetace.








Blíží se večer a vítr přestává foukat. Za jezerem Richardson začínám hledat místo na kemp. Všude kolem je kamenná suť a hustý podrost. Nakonec objevuji holé a ukryté místo u jednoho z vývratů.








Všude jsou mraky komárů, a tak urychleně stavím stan, házím dovnitř spacák a karimatku a oblečení na noc, zalézám do stanu a do spacáku a jdu do hajan.

Den 75: Tisíc mil

Skalky blízko jezera Dorothy Lake - horský hřbet nad průsmykem Sonora Pass
Míle 995 - 1021
Celkem 26 mil

Dnešní den je mým posledním dnem na území národního parku Yosemite. Mířím mílovými kroky dál na sever!
Brzy ráno mě probouzí ptačí zpěv. Rychle balím stan - teď už to zvládnu asi za 2 minuty - a pak přidávám do kroku vzhůru za vycházejícím sluncem. Sluníčko vychází nad jezerem Dorothy. Tak jako v předchozích dnech jsou i dneska ráno louky u potoků a jezer pokryté jinovatkou.

Za jezerem je ještě jeden malý dokopec, vítám vycházející slunce a pak opouštím národní park, ale neopouštím divočinu: Stezka zde vstupuje do chráněné oblasti "Hoover Wilderness" v národním lese "Toyiabe National Forest".
Za několika jezírky a potoky se objevuje značka 1000. Znamená to, že už mám v nohách tisíc mil! A ve skutečnosti o něco víc (zhruba 1060) když započítám všechny požární okliky a odbočky k cílům mimo vlastní trasu PCT.

Půjde-li vše dobře, tak mě možná nohy donesou až na míli 2000 :-)
Stezka pokračuje skalami a skalkami, přes brody a dřevěný mostek na okraj lesa. Zde nastává očividně změna terénu. Suťový svah přede mnou není žulový, vypadá to na nějaké výlevné vyvřeliny, a je skoro bez vegetace.

Vychutnávám si několik příjemných mil pohodlně po vrstevnici. Pak začíná výstup vzhůru na holý a částečně sněhem pokrytý hřeben.

Ve sněhu někdo přede mnou vyšlapal zkratku. Že jsem na "zkratce" a mimo trasu PCT zjišťuji až v půlce mimořádně prudkého stoupání. S vyplazeným jazykem se plazím výš a výš až do výšky 10500 stop (~ 3100 m) na hlavním hřebeni, kde se zkratka připojuje k trase Pacifické hřebenovky.

Následujících deset mil vede hřebenovka skoro přímo po hřebeni na hlavním rozvodí. Na západ tečou potoky do Tichého oceánu, na východ do bezodtokých pouštních pánví na pomezí Kalifornie a Nevady. Dokonce mám po týdnu i signál, a tak zasílám do blogu pár nových příspěvků.

Od západu fouká čerstvý vítr. Sníh na hřebeni roztál teprve nedávno, země je většinou holá, jenom na pár místech rozkvétají první květy. A tam, kde byly nejhlubší závěje, se sníh možná udrží až do konce léta. Čerstvý vítr, horský vzduch a plný ešus kuskusu s česnekem mi dodávají novou energii. Připadám si, jako by mi narostly křídla a lehkým krokem jdu střídavě po západní a východní straně ostrého hřbetu s dalekými výhledy na skalní věže, hřebeny a ledovcová jezera.

Po cestě se zdravím s několika poutníky - hajkry putujícími oběma směry. Jeden z nich s přezdívkou "Petr Pan" je z Polska a tak se bavíme česko-polsky a docela dobře si navzájem rozumíme. Pak už je v hloubce pod námi vidět silnice procházející horským průsmykem Sonora Pass.

Slunečnicím podobné květiny (wyethia) se nazývají "mezčí uši" a jsou to příbuzné aster. Podobně jako slunečnice se otáčejí za sluncem.
Napříč sněhovými poli a přes sněhové "mosty" nad bublajícími potůčky a potoky stezka sestupuje do průsmyku.
S klesající výškou se předjaří mění v jaro a léto.

Po 75 mílích a pěti dnech se zdravím s motoristy jedoucími průsmykem. Je zde malé parkoviště, piknikové stolky a WC. Odpadky je třeba vzít ssebou. Někteří hajkři u silnice stopují, aby se dostali do nejbližší civilizace a doplnili zásoby jídla. Vařím večeři (rýži s fazolemi) a měřím, kolik rýže mi ještě zbývá. Zbývá zhruba pět hrnků, klus mám ještě 4 hrnky směsi ovesných vloček a hrnek kuskusu - to by mohlo na příštích 3 a půl dne stačit. A tak zůstávám ve výšce a zahajuji výstup vzhůru na další hřeben. Pěšina prochází rozkvetlou zahradou s mezčíma ušima a spoustou dalších květů.

Nabírám vodu z potoků z tajícího sněhu a mířím výš mezi čedičové skalní suky a lávové proudy.

Na kopci opět ve výšce 10000 stop (3000 m) zesiluje vítr. Slunce se ukrývá za kopec a sníh rychle tuhne. Opatrně sklouzávám sněhovými poli a pak mezi klečí objevuji malé tábořiště chráněné před větrem, kde se s dalekým výhledem do kraje ukládám ke spánku. Se zdravýma nohama a s větrem v zádech jsem dneska urazil "maratonskou" vzdálenost 26 mil. Zhruba 60 dalších mil zbývá k jezeru Tahoe!