Den 12: Prameny

Skalní město - Kemp "Hurkey Creek"
Míle 156 - 162 (na PCT) plus míle 0 - 10 na trase okolo požáru
Celkem 16 mil

Probouzím se do chladného rána ve stínu borovice. Na zahřátí vařím čaj a ovesnou kaši. Krajina píď horami je schovaná v mlze.

Z horského sedla vede odbočka ke studánce. Vydatný pramen "Live Oak Spring" je prvním spolehlivým vodním zdrojem na stezce po 30 mílích pochodu. Ze studánky pijí divoké včely a kolibříci. Bad pramenem stojí mohutný prastarý dub s rozložitou korunou. Stín dubu vybízí k dlouhé polední siestě.

Na kmeni staré borovice ještěrka předvádí ochranné zbarvení. Nacházím se na zatím nejvyšším bodě dosavadní trasy, ve výšce 6800 stop (2100 metrů).

Na míli 162 začíná dlouhodobá uzavírka kvůli následkům požáru "Mountain Fire" z roku 2013. Poutníci zde musí sejít z hřebene na "objízdnou" (nebo spíš "obchůznou" trasu. Obchůzka začíná prudkým sestupem serpentinami do bočního údolí.

Na překonání serpentin mě čeká milé překvapení: další studánka! A kousek od studánky rozložitý dub a pod dubem piknikové stolky: perfektní místo na odpolední svačinu.

Oklika pokračuje kolem přísně střeženého skautského kempu "Joe Scherman". V takovém táboře bych si připadal jako ve vězení.

Následuje brutální sestup do údolí. Musím říct, že zatím nejnáročnější úseky trasy jsou pro mě prudké skopce.

Konečně jsem na písčitém dně údolí mezi borovicemi. Sluníčko se schovává za kopce a za sebou vidím horský hřbet, po kterém jsem kráčel dneska ráno. Přidávám do kroku, abych stihl dojít do kempu "Lake Hemmet", kde má být podle vodního reportu až do osmi otevřená samoobsluha. Když v 7:50 dojdu k samoobsluze, zjišťuji, že zavírají už v 7. Za tmy mířím do nedalekého autokempu "Hurkey Creek". Na vrátnici nikdo není. Hledám místo, kde postavit stan. Zdá se, že jediní další tabornici v autokempu jsou babička Denise s vnoučaty. Zdravím se s nimi a nabízejí mi horký ovocný čaj. Celý autokemp máme pro sebe. V noci slyším houkání sovy a kňučení králíka. Soví lov byl nejspíš úspěšný.

Den 10: Vzhůru

Míle 111 - 132
Jedničkový kemp - suché koryto pod hřebenem Combs Peak
Celkem 21 mil

Probouzím se za svítání spolu s dvěma dalšími hikery v jedničkovém kempu: přesně na míli 111 od mexické hranice. Snídáme a zdravíme ranní ptáčata, která vyrazila ještě dřív z Warner Springs.
Nacházíme se v oblasti bohaté na vodu. Potok na fotce se jmenuje "Caliente cr." Směrem na jih se otevírá pohled na páru stoupající z přehradní nádrže.

Stezka opouští údolí potoka a míří vzhůru.

Následující zastávka je pramen ve Ztraceném údolí ("Lost Valley Spring"). Spolu s dalšími hajkry tankujeme vodu - tentokrát stačí 2 litry, doplňujeme energii a stoupáme výš a výš.

Se stoupající výškou se zvyšuje i vzrůst keřů a objevují se první borovice. Na odvrácené straně hřbetu procházíme polem obřích žulových balvanů.

Stezka se plazí jako had střídavě po východní a západní straně horského hřebene. Potkávám známé i nové tváře: Snapdragon a Karlos, Stefanie, Lyn, Džesí, Santr, Soars, Majk a další.
V horském sedle se nachází důležitý servisní bod: usedlost Chihuahua, která v sezóně poskytuje špičkový servis pro hikery: občerstvení, pivo, posezení ve stínu, a hlavně: možnost natankovat vodu na další etapu. Podle vodní reportáže je pravděpodobné, že příští vodní zdroj bude až za 31 mil (50 km).

Od usedlosti stoupáme vzhůru. Na severním obzoru vidíme stále vyšší horské hřbety.

Někteří hajkři v občerstvovačce kempují, já spolu se Švédy, Soarsem a Majkem pokračuju dál. Pěšina stoupá vzhůru. Poprvé si připadám jako ve Vysokých horách. Že skalního ostrohu pod vrcholem Combs Peak se otevírá pohled na nová horská pásma. Na ostrohu je větrno, a tak pokračuji o 2 míle dál dolů do údolíčka, kde se v písčitém suchém korytě ukládám ke spánku.