Day 146: Resupply Station and Rest Day at White Pass

Campsite under northern end of the Knife Edge ridge in Goat Rocks Wilderness - Village Inn Motel at White Pass
Mile 2277 - 2292
Total 15 miles

The night near the upper tree line just below the Knife Edge was cold, but it was dry. The large and scary looking storm cloud stopped its movement or it was redirected by the knife edge in another direction. In meadows and on exposed location it must have been below freezing, but the ground under the little group of trees where I camped stayed protected from frost. When I look out of my tent, the eastern sky is turning bright. Mount Rainier, the king watching over the PCT in Washington, is visible for a moment without clouds and with a fresh white snowy cap covering his entire summit.


The trail descends downhill into forest, crossing several meadows and streams. The soil is crunching under my shoes on the meadows and smoke is steaming from moist ground, lakes and tree branches as, the sun rises higher.


The well maintained path climbs up on a ridge, where Mountt Rainier can be seen again. Now the mighty volcano is covered by thick clouds. But near the trail it is sunny, a and I use the rare occasion to spread out and dry up my tent, sleeping bag and other wet items. I also cook a big lunch using up the rest of my rice supplies.



Soon after my lunch break I reach today's high point with views of the light blue colored Shoe lake. From there it is seven more miles mostly downhill to White Pass.



Passing a ski lift and little lakes, the trail enters old forest. I meet two hikers going south and a group of elk hunters with bows and arrows. The ground is covered with a half inch layer of hail. The thunderstorm from yesterday night was intense. I have been really lucky that it didn't reach my campspot last night.




Then I meet more hikers with tiny backpacks - a sure sign that civilization is near. Finally I hear the sound of cars ass thee trail emerges at a parking lot with information panels about wilderness ethics and poisonous mushrooms. From there it is just half mile on the road to the Cracker Barrel store where a package forwarded from Cascade Locks is waiting for me.



The store is still open and the package from my good friends Robert and Mary has arrived! It contains walnuts, almonds, raisins, black tea, flavored couscous, trail bars and all kinds of other goodies. The store also sells fresh fruit and fries. When I try to buy them my card is declined. But luckily I have the new phone and I can call the bank. Apparently they thought buying my tickets for Italy flight was a suspicious transaction and blocked my debit card. With the card working again, I order the fries and chat with other hikers and with two bikers, Dave and Kathy from Seattle who are on an eight week bike tour of Oregon and Washington. Time passes fast and it is almost 5:30. In an hour it will start getting dark. Some hikers are staying at the motel next door. I tell the bikers I need go get going and find a spot to camp before night kicks in. Or should I also stay in the motel? Then the bikers tell me: It is cold and wet outside and you should stay under a roof. We also are staying in the motel. We'll pay a motel room for you. I try to refuse but they insist and say I'll do thee same thing when the next opportunity arises. Thankful for the totally unexpected gift, I finally accept, and check in as comfortable motel room equipped with a little kitchen and a big tea pot.



I stay up late into the night, enjoying a hoit shower, drinking many cups of hot tea, measuring my supplies, and catching up on my blog writing. It is long after midnight when I finally snug in the warm and dry bed.

Den 139: Bez mobilu přes řeku Columbia

Zahrada "U Shreka" v Cascade Locks - přechod po mostě bohů přes řeku Columbia do státu Washington - autobusová zastávka Stevenson - exkurze autobusem do města Vancouver pro nový mobil
Míle 2044 - 2045 na PCT + 1 míle k zastávce autobusu + 35 mil autobusem
Celkem 2 míle chůze

Probouzím se na zahradě "U Shreka" v městečku Cascade Locks na řece Columbia. Po dlouhé době jsem v noci na sobě nemusel mít všechny vrstvy oblečení. Nemám kam spěchat - restaurace "Ale House", kam jsem si nechal poslat balíček s celtou a s teplým oblečením, otevírá až v 11. Čas využívám k návštěvě nedaleké kavárny, kde si k snídani objednávám kafe a topinky. Pak jdu na nákup dokoupit zásoby na nadcházející sedmidenní úsek trasy. Mobil nechávám dobíjet v zásuvce u Shreka. V 11 vyzvedávám balíček s celtou, kterou mi v Ashlandu darovala Ellie. Když se vracím na zahradu u Shreka, mobil nikde nemůžu najít. V nabíjecí zásuvce je jenom kabel. Že bych si mobil během cesty z nákupu vzal a někam odložil? Sám si tím nejsem vůbec jiNeodmítám, házím všechna místa, kde bych mobil mohl nechat, a nikde nic. Několikrát prohledávám i batoh, vracím se do hospod, na poštu i do obchodu...
Teprve teď mi dochází, jak moc jsem ve městě na mobilu závislý. Bez mobilu netuším, kolik je hodin, kdy jede autobus, jaký je den v týdnu, a hlavně nemám možnost jednoduše doplňovat zápisky do cestovního deníku - blogu.

Naštěstí se v Cascade Locks v nachází knihovna s počítačem a internetem, která má až do dvou odpoledne otevřeno. V knihovně vyhledávám spojení do nejbližší prodejny operátora Cricket. Ta se nachází v městě Vancouver ve státu Washington (jiný Vancouver, než ten v Kanadě), zhruba hodinu chůze a hodinu a půl jízdy autobusem. Autobus odjíždí v pět odpoledne z městečka Stevenson na druhém břehu řeky.

Naposledy se vracím na a zahradu u Shreka, prohledávám všechny kouty, hajkr box a odpadkový koš, a když mobil stále není k nalezení, vyrážím směrem na most. Železný most přes řeku Columbia se nazývá "Bridge of the Gods" ("Most bohů"). V minulosti před několika sty let zde po zemětřesení na několik let řeku přehradil rozsáhlý sesuv, který vytvořil přírodní most. Most je úzký a skrz vozovku he vidět dolů na hlubokou řeku. Je třeba vyhýbat se autům a před náklaďáky ustoupit těsně k zábradlí. V půlce mostu vstupuji na území státu Washington. Je to třetí a poslední stát USA na mé pouti. Za mostem odbočuji po silnici po krajnici směrem do města Stevenson. Zhruba po míli chůze mi zastavuje auto, a paní řidička mě nabízí svezení do Stevensonu. Neodmítám a za pár minut vysedávám na autobusové zastávce. Za hodinu mi jede autobus. Je to spíš mikrobus a lístek stojí dva dolary. Z okna pozoruji řeku Columbia, která je přehrazena několika vysokými jezy či nízkými přehradami a nad nimi je široká i přes kilometr. Konečná stanice autobusu je přestupní terminál "Fishers Landing" ve městě Vancouver. Vancouver je v podstatě předměstí velkoměsta Portland na opačném břehu řeky. Přestupuji na městský autobus číslo 37. Pan řidič přesně ví, u které zastávky je prodejna Cricket. V Cricketu je velmi milá obsluha a za poplatek celkem 70 dolarů vyzvedávám náhradní mobil: na místo přístroje HTC tentokrát volím menší a levnější značku "Kyocera", která by měla být voduvzdorná. Naproti Cricketu se nachází restaurace "Noodles and Company", kterou znám z Utahu z Provo. Neodolávám a dávám si špagety s tofu.


V Google mapě pak zjišťuji, kde bych mohl přenocovat. Autobus zpátky k PCT mi jede až zítra v sedm ráno. V mapě nacházím poměrně levný motel "Motel 6", který leží několik zastávek městským busem od mé současné polohy. Po stresujícím hledání mobilu se chci dobře vyspat a vůbec se mi nechce spát někde v parku. Cestou na zastávku potkávám rodinu cyklistů. Portland i Vancouver je a cyklisty dbají, skoro všude podél silnic vedou cyklopruhy nebo cyklostezky a spousta lidí tu jezdí ba kole do práce, do školy i na nákupy.

V motelu mají za 50 dolarů volný pokoj, kde organizuji další plán cesty, nařizuji budík na 5:30, a pak kolem půlnoci na pár hodin usínám.

Zítra mě čekají první kroky do divokých hor, do nitra hlubokých a vlhkých lesů státu Washington.

Day 136: Around Mount Hood

Cowboy camp in saddle south of Barlow Pass - cowboy camp on west facing slopes of Mount Hood
Mile 2086 - 2100
Total 14 miles

The night was chilly, but with all layers on and under protection of thick tree canopy I slept comfortably. Today is Sunday and the PCT leads me around the west side of Mount Hood, an active volcano and Oregon's highest peak. Here is a picture of Mount Hood from yesterday:

Near the tree line and below the snowfields lies the ski resort of Timberline Lodge. Around 10 AM, after some steep uphills, I reach the resort. Inside the lodge is a spacious room with views across almost half of Oregon. The USA flag and all other flags in front of the lodge are flying halfway in memory of the victims of September 11th.
Lots of hikers are hanging out in the room, seated on sofas, talking, making phone calls, writing their journals or just taking a nap. The time of breakfast is over but one of the hikers recommends I should join for the lunch buffet. The price is not cheap ($20) but I cannot resist the opportunity to get salads, fresh fruit, vegetables and all kinds of food that are very scarce on the trail. Especially the baked potatoes and the chili soup and grapes at the buffet are delicious! The buffet is "all you can eat" and I make sure the money is well spend and eat more than three plates. Then it's time for a long Sunday afternoon nap.

It is around five PM when I'm ready to walk a few more miles on the PCT. On the trail I meet and chat with tourists from all over the world. There is a bus that goes several times per day from the suburbs of Portland to Timberline, bringing in hikers, climbers and snowboarders. This is one reason why I like Oregon. In Oregon the big cities and the surrounding nature seem to be much more connected together than in the other US states. There are many side trails connecting the cities such as Eugene and Portland to the PCT, and there are also many cross country ski paths, bike trails and a quite good public transport.

Even in September a large snowfield remains above the Timberline lodge, where snowboarders can train all year round. I say hi to a group of snowboarders and enter the Mount Hood wilderness again. It is starting to get cold and windy as the sun hides behind one of the side ridges. Close to the trail I see a campsite. But the so-called campsite has not been left in a good condition. A careless person left a bag of shit right next to the campsite. A few minutes earlier I had to poop inside a ziploc bag myself because the slopes of Mount Hood are too rocky to dig a cathole and the trail goes very close to water most of the time.
Luckily I have a lot of spare ziploc bags, and so I'm able to pack the careless visitor's shit and put it in the back pocket of my backpack.
After a few ups and downs I see the mile marker "2100". A short side trail goes from the marker down to a wind-protected saddle with tall trees, where I put on all layers of clothing and setup cowboy camp for tonight.

Notice: Today's blog post has only one picture because I lost my cell phone in Cascade Locks and I was two days behind in my blog writing when I lost it. Photos will also be missing in the upcoming two blog posts.

Den 131: Studený déšť, suché a teplé přístřeší

Okraj lávového pole pod vrcholem Little Bellknap - chatka v táboře "Big Lake Youth Camp"
Míle 1984 - 1993 na PCT + 1 míle odbočka do tábora
Celkem 10 mil (odpočinkový den!)



Červánky na obloze ohlašují nový den. Vylézám ze stanu postaveného na okraji lávového pole pod sopečnou kupou "Bellknap" ("Zvonec"). Předpovídaný déšť zatím nedorazil a mezi mraky krátce vykukuje vycházející slunce. Vařím snídani, balím stan a vyrážím nejprve lesem, pak dalším kamenitým lávovým polem a vyhořelým lesem na západním úbočí vrcholu Mount Washington, pojmenovaném podle prvního prezidenta USA. Vrchol se skrývá v mraku, ze kterého nesměle začínají vypadávat drobné dešťové kapky. Dnešním cílem pochodu je táborové středisko "Big Lake Youth Camp", kde na mě čeká balíček s potravinami poslaný z města Ashland.



Mrholení pomalu přechází ve vytrvalý déšť. Potkávám prvního hajkra jdoucího od severu, který před hodinou vyrazil z tábora Big Lake. Má pro mě dobrou zprávu: Do tábora mi zbývají už jen tři míle. Říká, že v táboře jsou velmi milí lidé a doporučuje mi, abych tam zůstal přes noc, že nechávají hajkry přespat v jedné z chatek.



Déšť zesiluje, když přicházím k rozcestníku, odkud vede krátká odbočka do tábora. "Big Lake Youth Camp" je křesťanské táborové středisko, kde se v létě pořádají nejrůznější akce pro mládež. Hlavní sezóna už skončila, ale je zde skupina asi třiceti dobrovolníků z organizace "Maranatha International", kteří pracují na opravě a stavbě nových chatek.
Jsem přivítán jednou z dobrovolnic, která mi pomáhá najít balíček a ukazuje mi fungl nový domek pro hajkry, kde mohu nechat batoh a usušit se. Ve 12 je čas společného oběda. V jídelně se schází dobrovolníci a zhruba 10 hajkrů. Jídlo je 100% vegetariánské se spoustou čerstvé zeleniny, rýže a fazolí a pro hajkry je zdarma (kdo může, dá dobrovolný příspěvek).




Po obědě si připadám jako spokojený had, který právě ulovil a snědl tučného králíka a teď ho musí pomalu strávit. Déšť neustává, ale v prostorné táborové jídelně je teplo a sucho. Pět z hajkrů začalo svou pouť v Kanadě a směřují na jih. Zbytek z nás má namířeno na sever. Vyměňujeme si postřehy ze stezky a čas rychle ubíhá. V šest večer je čas na večeři. Před jídlem je společná děkovná modlitba a stůl je prostřený bohatou nabídkou salátu, chleba, pomazánky, okurek a rajčat. Nechybí ani mrkvový salát! Velké uznání náleží dobrovolníkům v kuchyni, kteří přichystali pokrm pro 40 lidí, i když většinu dne netekla voda! Po večeři následuje krátké čtení z Bible a dobrá zpráva: vodovod se dvěma dobrovolníkům podařilo znovu zprovoznit! Znamená to, že je v provozu i sprcha. Naposledy jsem se sprchoval před víc než dvěma týdny a být pod proudem horké vody je pro mě nezvyklý,ale příjemný pocit. Umytý se přidávám k hajkrům v chatce č. 22. Pro hajkry jsou vyhrazeny celkem tři útulné chatky, kde mohou zdarma přespat. Na okno bubnují kapky deště. Celkem se nás do chatky vejde osm. Vylézám na palandu, píšu deník, ale brzy se mi zavírají oči. Kolem desáté už všichni spí. Jsem vděčný, že mohu být na dnešní noc v teplém a suchém přístřeší.

Den 115: U slovanské lípy

Domek u Ellie ve městě Ashland - přespání pod širákem na trávníku horské chaty Callahans
Krátká procházka městem a parkem + 13 mil svezení autem
Celkem 0 mil (odpočinkový "zero" den!)



Je neděle a probouzím se v pohodlné posteli - rozkládacím gauči v obýváku u Ellie, dobré duše, která mě nechala u sebe přespat. Na zdi visí fotka dalajlámy a poutnice Mildred Lisette Norman, známé pod jménem "Peace Pilgrim", která bez peněz a jen s malou brašnou několik desítek let putovala světem a dala si závazek nepřestat jít, dokud nebude mezi lidmi mír.
Úzkými uličkami a zkratkami je to kousek do centra k potoku, kde se každou neděli na snídani v kavárně Greenleaf ("Zelený List") schází malé spolčo (skupina věřících). K snídani si dávám černé kafe a vynikající míchané tofu. Přidávají se k nám Kate a John. Kate byla před několika lety v Čechách s pěveckým sborem a že všeho nejvíc jí zaujali čápi hnízdící na komínech jihočeských vesnic v okolí Jindřichova Hradce. Pak jdeme společně do kostela na nedělní bohoslužbu a cestou se ještě zastavujeme v pekařství, kde mají čerstvý žitný chleba. Název kostela je "Unitarian Universalist Church".




Věřící křesťané, muslimové, buddhisté i ateisté se zde scházejí ke společné modlitbě. V hlavě mi utkvěla promluva jednoho z farníků, který se po cestě z práce stavil na sendvič v prodejně Subway a všiml si, že v křoví za prodejnou sedí bezdomovec. Nejdřív měl strach a cítil určitý odpor, ale pak se neznámého muže zeptal: "Máš hlad?" a muž odpověděl: "Ano." Společně se rozdělili o sendvič. Sám si vzpomínám, jak jsem v zimě chodil běhat podél řeky Provo a několik týdnů po sobě jsem pod mostem viděl tábořit bezdomovce. Nikdy jsem se ho neodvážil pozdravit nebo oslovit. Říkal jsem si, že třeba nechce, aby ho nikdo rušil. Teď si myslím, že bych nic nezkazil, kdybych měl v kapse nějaké oříšky nebo mysli tyčinky a zeptal se "Máš hlad?" Po zkušenosti s vysílením a hladověním v Sieře a v Yosemite vím, že je dost možné, že by odpověď byla "Ano".

Po bohoslužbě následuje pohoštění se spoustou čerstvého ovoce. Jedna paní přinesla víno že zahrádky, které chutná úplně jako víno z naší zahrádky v Dejvicích!



Ulice města Ashland jsou živé. Skoro v každém zákoutí se skrývá sousoší, obraz nebo květnový záhon. Nechybí stojany na kola, cyklopruhy a cyklistická servisní stanice.



Po můstku přecházíme potok Ashland Creek, který protéká městským parkem. Z parku vede pěší a cyklistická stezka až na hřeben hor. Zelený pruh parků a stezka propojující centrum s okolní přírodou by neměly chybět v žádném větším městě.




V srdci parku se nachází japonská zahrada s potůčky a skrytými zákoutími, které vybízejí k zastavení a tichému rozjímání. Japonská zahrada je obklopena desítkami stromů pocházejících z nejrůznějších koutů světa. Ellie se mě ptá, jaké stromy rostou u mě doma. Odpovídám, že národním stromem Slovanů je lípa s listy ve tvaru srdce a voňavými květy. Pohlédnu vzhůru a nevěřím svým očím. Přímo nad námi se klene koruna lípy, křížence lípy velkolisté a lípy srdčité.



Teprve teď mi dochází, jak málo toho o naší slovanské lípě vím. Odkud přiletěly "vrtulky s lipovými plody? Které pupeny jsou listové a které květní?
Kousek od lípy roste africký cedr a za ním alej platanů. Pod platany pozorujeme krocaní rodinku.




Po procházce parkem je čas na odpolední siestu. K svačině krájím čerstvý bochník žitného chleba a chystám obložené chlebíčky s hummusovou pomazánkou, rajčaty a avokádem. Z rádia hraje vážná hudba, svačíme venku na verandě, a diskutujeme o nenásilí. Přiznávám, že se na stezce nechovám jako zvířatomil, ale jako krutý a bezcitný zabiják, který zabíjí komáry při každé příležitosti. Není to ode mě přehnaná reakce?

Dříve než se rozloučím s Ellie, jdu ještě na poštu odeslat pomocí poštovního automatu balíček s potravinami a balíček s celtou proti dešti, která se mi určitě bude hodit, až na severu nastane podzimní období dešťů. Zastavuji se i v potravinách, kde kupuji avokádo a čtyři rajčata. Cestou zpátky potkávám dva fousaté muže s nápisem "anything helps", ptám se, jestli mají hlad, říkají že jo, a tak se s nimi dělím o dvě rajčata. V klidném nedělním odpoledni se v ulicích města popásají jeleni.



Ellie mi nabízí, že mě sveze zpátky do sedla na stezku. S radostí přijímám, balím batoh, a ukazuji svoje roztrhané kalhoty. Ellie koukne na kalhoty: "to se dá spravit!" S úžasem se dívám, jak vydává jehlu a niť a dvojitým stehem sešívá roztržený šev na zadku kalhot. Říká, že zašívání je pro ni mírumilovná činnost. Jsem vděčný, že jsem mohl být hostem u tak vzácné osoby, jako Ellie!
Když kolem sedmé večer vysedávám z auta u horské chaty Callahans, načasování nemohlo být lepší. Na trávníku posedává parta hajkrů, kteří se ve společenském sále chystají shlédnout film "Divočina": zfilmovanou verzi stejnojmenné knihy od Cheryl Strayed, která je jedním z důvodů, proč jsem na této pouti. Filmová verze knihy většinou nezachytí jádro příběhu. V případě "Divočiny" ("Wild") ale považuji film za velmi zdařilý. V rychlém sledu se střídají záběry z přítomnosti a minulosti, záběr blesku za zvuku hromu přechází v záběr pistole a scény, kdy Cheryl musela zastřelit dožívajícího koně ...

Po skončení filmu tleskám a ostatní se přidávají. Většina hajkrů chce ještě dneska popojít o kousek dál. Venku už je tma jako v pytli a oči se mi zavírají, a tak mi vůbec nevadí, že platím extra $10 a uvelebuji se pod širákem v hebkém trávníku horské chaty. Zítra po dvou odpočinkových dnech vykročím dál na sever!