Domek u Ellie ve městě Ashland - přespání pod širákem na trávníku horské chaty Callahans
Krátká procházka městem a parkem + 13 mil svezení autem
Celkem 0 mil (odpočinkový "zero" den!)
Je neděle a probouzím se v pohodlné posteli - rozkládacím gauči v obýváku u Ellie, dobré duše, která mě nechala u sebe přespat. Na zdi visí fotka dalajlámy a poutnice Mildred Lisette Norman, známé pod jménem "Peace Pilgrim", která bez peněz a jen s malou brašnou několik desítek let putovala světem a dala si závazek nepřestat jít, dokud nebude mezi lidmi mír.
Úzkými uličkami a zkratkami je to kousek do centra k potoku, kde se každou neděli na snídani v kavárně Greenleaf ("Zelený List") schází malé spolčo (skupina věřících). K snídani si dávám černé kafe a vynikající míchané tofu. Přidávají se k nám Kate a John. Kate byla před několika lety v Čechách s pěveckým sborem a že všeho nejvíc jí zaujali čápi hnízdící na komínech jihočeských vesnic v okolí Jindřichova Hradce. Pak jdeme společně do kostela na nedělní bohoslužbu a cestou se ještě zastavujeme v pekařství, kde mají čerstvý žitný chleba. Název kostela je "Unitarian Universalist Church".
Věřící křesťané, muslimové, buddhisté i ateisté se zde scházejí ke společné modlitbě. V hlavě mi utkvěla promluva jednoho z farníků, který se po cestě z práce stavil na sendvič v prodejně Subway a všiml si, že v křoví za prodejnou sedí bezdomovec. Nejdřív měl strach a cítil určitý odpor, ale pak se neznámého muže zeptal: "Máš hlad?" a muž odpověděl: "Ano." Společně se rozdělili o sendvič. Sám si vzpomínám, jak jsem v zimě chodil běhat podél řeky Provo a několik týdnů po sobě jsem pod mostem viděl tábořit bezdomovce. Nikdy jsem se ho neodvážil pozdravit nebo oslovit. Říkal jsem si, že třeba nechce, aby ho nikdo rušil. Teď si myslím, že bych nic nezkazil, kdybych měl v kapse nějaké oříšky nebo mysli tyčinky a zeptal se "Máš hlad?" Po zkušenosti s vysílením a hladověním v Sieře a v Yosemite vím, že je dost možné, že by odpověď byla "Ano".
Po bohoslužbě následuje pohoštění se spoustou čerstvého ovoce. Jedna paní přinesla víno že zahrádky, které chutná úplně jako víno z naší zahrádky v Dejvicích!
Ulice města Ashland jsou živé. Skoro v každém zákoutí se skrývá sousoší, obraz nebo květnový záhon. Nechybí stojany na kola, cyklopruhy a cyklistická servisní stanice.
Po můstku přecházíme potok Ashland Creek, který protéká městským parkem. Z parku vede pěší a cyklistická stezka až na hřeben hor. Zelený pruh parků a stezka propojující centrum s okolní přírodou by neměly chybět v žádném větším městě.
V srdci parku se nachází japonská zahrada s potůčky a skrytými zákoutími, které vybízejí k zastavení a tichému rozjímání. Japonská zahrada je obklopena desítkami stromů pocházejících z nejrůznějších koutů světa. Ellie se mě ptá, jaké stromy rostou u mě doma. Odpovídám, že národním stromem Slovanů je lípa s listy ve tvaru srdce a voňavými květy. Pohlédnu vzhůru a nevěřím svým očím. Přímo nad námi se klene koruna lípy, křížence lípy velkolisté a lípy srdčité.
Teprve teď mi dochází, jak málo toho o naší slovanské lípě vím. Odkud přiletěly "vrtulky s lipovými plody? Které pupeny jsou listové a které květní?
Kousek od lípy roste africký cedr a za ním alej platanů. Pod platany pozorujeme krocaní rodinku.
Po procházce parkem je čas na odpolední siestu. K svačině krájím čerstvý bochník žitného chleba a chystám obložené chlebíčky s hummusovou pomazánkou, rajčaty a avokádem. Z rádia hraje vážná hudba, svačíme venku na verandě, a diskutujeme o nenásilí. Přiznávám, že se na stezce nechovám jako zvířatomil, ale jako krutý a bezcitný zabiják, který zabíjí komáry při každé příležitosti. Není to ode mě přehnaná reakce?
Dříve než se rozloučím s Ellie, jdu ještě na poštu odeslat pomocí poštovního automatu balíček s potravinami a balíček s celtou proti dešti, která se mi určitě bude hodit, až na severu nastane podzimní období dešťů. Zastavuji se i v potravinách, kde kupuji avokádo a čtyři rajčata. Cestou zpátky potkávám dva fousaté muže s nápisem "anything helps", ptám se, jestli mají hlad, říkají že jo, a tak se s nimi dělím o dvě rajčata. V klidném nedělním odpoledni se v ulicích města popásají jeleni.
Ellie mi nabízí, že mě sveze zpátky do sedla na stezku. S radostí přijímám, balím batoh, a ukazuji svoje roztrhané kalhoty. Ellie koukne na kalhoty: "to se dá spravit!" S úžasem se dívám, jak vydává jehlu a niť a dvojitým stehem sešívá roztržený šev na zadku kalhot. Říká, že zašívání je pro ni mírumilovná činnost. Jsem vděčný, že jsem mohl být hostem u tak vzácné osoby, jako Ellie!
Když kolem sedmé večer vysedávám z auta u horské chaty Callahans, načasování nemohlo být lepší. Na trávníku posedává parta hajkrů, kteří se ve společenském sále chystají shlédnout film "Divočina": zfilmovanou verzi stejnojmenné knihy od Cheryl Strayed, která je jedním z důvodů, proč jsem na této pouti. Filmová verze knihy většinou nezachytí jádro příběhu. V případě "Divočiny" ("Wild") ale považuji film za velmi zdařilý. V rychlém sledu se střídají záběry z přítomnosti a minulosti, záběr blesku za zvuku hromu přechází v záběr pistole a scény, kdy Cheryl musela zastřelit dožívajícího koně ...
Po skončení filmu tleskám a ostatní se přidávají. Většina hajkrů chce ještě dneska popojít o kousek dál. Venku už je tma jako v pytli a oči se mi zavírají, a tak mi vůbec nevadí, že platím extra $10 a uvelebuji se pod širákem v hebkém trávníku horské chaty. Zítra po dvou odpočinkových dnech vykročím dál na sever!
Krátká procházka městem a parkem + 13 mil svezení autem
Celkem 0 mil (odpočinkový "zero" den!)
Je neděle a probouzím se v pohodlné posteli - rozkládacím gauči v obýváku u Ellie, dobré duše, která mě nechala u sebe přespat. Na zdi visí fotka dalajlámy a poutnice Mildred Lisette Norman, známé pod jménem "Peace Pilgrim", která bez peněz a jen s malou brašnou několik desítek let putovala světem a dala si závazek nepřestat jít, dokud nebude mezi lidmi mír.
Úzkými uličkami a zkratkami je to kousek do centra k potoku, kde se každou neděli na snídani v kavárně Greenleaf ("Zelený List") schází malé spolčo (skupina věřících). K snídani si dávám černé kafe a vynikající míchané tofu. Přidávají se k nám Kate a John. Kate byla před několika lety v Čechách s pěveckým sborem a že všeho nejvíc jí zaujali čápi hnízdící na komínech jihočeských vesnic v okolí Jindřichova Hradce. Pak jdeme společně do kostela na nedělní bohoslužbu a cestou se ještě zastavujeme v pekařství, kde mají čerstvý žitný chleba. Název kostela je "Unitarian Universalist Church".
Věřící křesťané, muslimové, buddhisté i ateisté se zde scházejí ke společné modlitbě. V hlavě mi utkvěla promluva jednoho z farníků, který se po cestě z práce stavil na sendvič v prodejně Subway a všiml si, že v křoví za prodejnou sedí bezdomovec. Nejdřív měl strach a cítil určitý odpor, ale pak se neznámého muže zeptal: "Máš hlad?" a muž odpověděl: "Ano." Společně se rozdělili o sendvič. Sám si vzpomínám, jak jsem v zimě chodil běhat podél řeky Provo a několik týdnů po sobě jsem pod mostem viděl tábořit bezdomovce. Nikdy jsem se ho neodvážil pozdravit nebo oslovit. Říkal jsem si, že třeba nechce, aby ho nikdo rušil. Teď si myslím, že bych nic nezkazil, kdybych měl v kapse nějaké oříšky nebo mysli tyčinky a zeptal se "Máš hlad?" Po zkušenosti s vysílením a hladověním v Sieře a v Yosemite vím, že je dost možné, že by odpověď byla "Ano".
Po bohoslužbě následuje pohoštění se spoustou čerstvého ovoce. Jedna paní přinesla víno že zahrádky, které chutná úplně jako víno z naší zahrádky v Dejvicích!
Ulice města Ashland jsou živé. Skoro v každém zákoutí se skrývá sousoší, obraz nebo květnový záhon. Nechybí stojany na kola, cyklopruhy a cyklistická servisní stanice.
Po můstku přecházíme potok Ashland Creek, který protéká městským parkem. Z parku vede pěší a cyklistická stezka až na hřeben hor. Zelený pruh parků a stezka propojující centrum s okolní přírodou by neměly chybět v žádném větším městě.
V srdci parku se nachází japonská zahrada s potůčky a skrytými zákoutími, které vybízejí k zastavení a tichému rozjímání. Japonská zahrada je obklopena desítkami stromů pocházejících z nejrůznějších koutů světa. Ellie se mě ptá, jaké stromy rostou u mě doma. Odpovídám, že národním stromem Slovanů je lípa s listy ve tvaru srdce a voňavými květy. Pohlédnu vzhůru a nevěřím svým očím. Přímo nad námi se klene koruna lípy, křížence lípy velkolisté a lípy srdčité.
Teprve teď mi dochází, jak málo toho o naší slovanské lípě vím. Odkud přiletěly "vrtulky s lipovými plody? Které pupeny jsou listové a které květní?
Kousek od lípy roste africký cedr a za ním alej platanů. Pod platany pozorujeme krocaní rodinku.
Po procházce parkem je čas na odpolední siestu. K svačině krájím čerstvý bochník žitného chleba a chystám obložené chlebíčky s hummusovou pomazánkou, rajčaty a avokádem. Z rádia hraje vážná hudba, svačíme venku na verandě, a diskutujeme o nenásilí. Přiznávám, že se na stezce nechovám jako zvířatomil, ale jako krutý a bezcitný zabiják, který zabíjí komáry při každé příležitosti. Není to ode mě přehnaná reakce?
Dříve než se rozloučím s Ellie, jdu ještě na poštu odeslat pomocí poštovního automatu balíček s potravinami a balíček s celtou proti dešti, která se mi určitě bude hodit, až na severu nastane podzimní období dešťů. Zastavuji se i v potravinách, kde kupuji avokádo a čtyři rajčata. Cestou zpátky potkávám dva fousaté muže s nápisem "anything helps", ptám se, jestli mají hlad, říkají že jo, a tak se s nimi dělím o dvě rajčata. V klidném nedělním odpoledni se v ulicích města popásají jeleni.
Ellie mi nabízí, že mě sveze zpátky do sedla na stezku. S radostí přijímám, balím batoh, a ukazuji svoje roztrhané kalhoty. Ellie koukne na kalhoty: "to se dá spravit!" S úžasem se dívám, jak vydává jehlu a niť a dvojitým stehem sešívá roztržený šev na zadku kalhot. Říká, že zašívání je pro ni mírumilovná činnost. Jsem vděčný, že jsem mohl být hostem u tak vzácné osoby, jako Ellie!
Když kolem sedmé večer vysedávám z auta u horské chaty Callahans, načasování nemohlo být lepší. Na trávníku posedává parta hajkrů, kteří se ve společenském sále chystají shlédnout film "Divočina": zfilmovanou verzi stejnojmenné knihy od Cheryl Strayed, která je jedním z důvodů, proč jsem na této pouti. Filmová verze knihy většinou nezachytí jádro příběhu. V případě "Divočiny" ("Wild") ale považuji film za velmi zdařilý. V rychlém sledu se střídají záběry z přítomnosti a minulosti, záběr blesku za zvuku hromu přechází v záběr pistole a scény, kdy Cheryl musela zastřelit dožívajícího koně ...
Po skončení filmu tleskám a ostatní se přidávají. Většina hajkrů chce ještě dneska popojít o kousek dál. Venku už je tma jako v pytli a oči se mi zavírají, a tak mi vůbec nevadí, že platím extra $10 a uvelebuji se pod širákem v hebkém trávníku horské chaty. Zítra po dvou odpočinkových dnech vykročím dál na sever!
No comments:
Post a Comment