úterý 4. října 2016
Tábořiště v lesíku na hřebeni SV od hory Glacier Peak - tábořiště nad údolím říčky South Fork Agnes Creek
Míle 2529 - 2555
Celkem 26 mil
Když jsem za svítání vylezl ze stanu postaveného v hustém lesíku, přivítaly mě zvědavé pohledy hrabavých tetřevovitých ptáků. Myslím, že to byly samice jeřábků nebo tetřívků, kteří jsou tady v krajině plné zamokřených luk, roztroušených lesíků, a hustých porostů jeřabin a borůvkových keřů jako doma. Většinu noci mrholilo a o pár set metrů výš slabě sněžilo, ale krátce před opuštěním tábořiště se na okamžik ukázalo slunce. Z tábořiště úzká stezka směřuje do hlubokého údolí s vzrostlým pralesovitým porostem.
Mohutné jehličnany mají průměr kmene u země určitě přes deset metrů. Nejmohutnější velikáni jsou pravděpodobně příbuzní jižněji rostoucích sekvojí. Rozhodně se jedná o nejtlustší kmeny stromů na celé dosavadní trase pacifické hřebenovky. V hustém podrostu vyrůstají javory a pichlavé keře s listy podobnými javorům, které se mi dosud nepodařilo určit.
Pěšina směřuje pralesem k nově vybudovanému mostu přes modrošedě zbarvenou řeku Suiattle.
Před několika lety proud řeky strhl původní lávku; nový most byl vybudován o pět mil dál po proudu a trasa hřebenovky se tím o více než sedm mil prodloužila. Na dně širokého údolí s nepatrným převýšením míle ubíhají rychle a brzy se ocitám na rozcestí s původní trasou PCT v místě soutoku řeky Suiattle a říčky "Miners Creek". Začíná mrholit a dříve než déšť proprší skrz husté koruny smrků, vařím v lesním tábořišti chutný oběd.
Kousek dál proti proudu zhruba ve výšce 2500 stop (750 m n. m.) trasa PCT opouští údolní dno a začíná mírně stoupat směrem k horskému sedlu ve výšce 6000 stop (1800 m) nad mořem. Ze svahů tečou potoky a potůčky a skoro u každého z nich zrají šťavnaté bobule divokého rybízu.
Se stoupající výškou se mrholení mění v mírný déšť. Přidávám do kroku a brzy se ocitám na rozcestí u lávky, kde by podle průvodce měla stát stará opuštěná hornická bouda s názvem "Miners' Cabin". Jediné, co z boudy zbylo, je hromada plechu ze střechy.
V zesilujícím dešti mě stezka vede stále výš. Občas se zdá, jako by se mezi dešťové kapky přimíchávaly sněhové vločky. V nejvyšším bodě číslice "100" ukazuje zbývající počet mil do Kanady. V tom okamžiku na Kanadu vůbec nemyslím, hlavní je sejít co nejníže do údolí do lesa, kde bude menší zima.
Z průsmyku směrem dolů je pěšina díky obětavé práci dobrovolníků ve vzorném stavu. Kousek nad stezkou nad kamennými poli bíle svítí zbytky sněhu z loňské zimy. Je možné, že už za několik dní stezku přikryje nový čerstvý sníh.
O něco níže podél stezky roste několik modřínů, které začínají měnit barvu. Přítomnost modřínu je neklamným znakem blízkosti kanadské tajgy. Zároveň se zdá, jako by s klesající výškou déšť slábnul.
Začíná se šeřit, když dostihuji hajkra s červeným batohem. Je to první lidská bytost, kterou jsem dneska potkal. Krátce se zdravíme a pak rychle mířím do hlubokého lesa, kde by podle mapy mělo být tábořiště. Za chvíli vidím odbočku se symbolem stanu, která vede k vzorně upravenému tábořišti s lavičkou a ohništěm pod korunami rozložitých smrků. Urychleně stavím stan, sundávám promočené boty a fusekle, navlékám tři vrstvy suchých ponožek včetně ponožek od alpaky z Kennedy Meadows, zalézám do spacáku a do stanu, a v leže vařím na zahřátí horký kuskus. Promrzlé prsty u nohou se pomalu prohřívají. Zítra mě čeká sešup dolů do osady Stehekin - poslední vesnice s lidskými obydlími na trase hřebenovky jižně od Kanady.
Tábořiště v lesíku na hřebeni SV od hory Glacier Peak - tábořiště nad údolím říčky South Fork Agnes Creek
Míle 2529 - 2555
Celkem 26 mil
Když jsem za svítání vylezl ze stanu postaveného v hustém lesíku, přivítaly mě zvědavé pohledy hrabavých tetřevovitých ptáků. Myslím, že to byly samice jeřábků nebo tetřívků, kteří jsou tady v krajině plné zamokřených luk, roztroušených lesíků, a hustých porostů jeřabin a borůvkových keřů jako doma. Většinu noci mrholilo a o pár set metrů výš slabě sněžilo, ale krátce před opuštěním tábořiště se na okamžik ukázalo slunce. Z tábořiště úzká stezka směřuje do hlubokého údolí s vzrostlým pralesovitým porostem.
Mohutné jehličnany mají průměr kmene u země určitě přes deset metrů. Nejmohutnější velikáni jsou pravděpodobně příbuzní jižněji rostoucích sekvojí. Rozhodně se jedná o nejtlustší kmeny stromů na celé dosavadní trase pacifické hřebenovky. V hustém podrostu vyrůstají javory a pichlavé keře s listy podobnými javorům, které se mi dosud nepodařilo určit.
Pěšina směřuje pralesem k nově vybudovanému mostu přes modrošedě zbarvenou řeku Suiattle.
Před několika lety proud řeky strhl původní lávku; nový most byl vybudován o pět mil dál po proudu a trasa hřebenovky se tím o více než sedm mil prodloužila. Na dně širokého údolí s nepatrným převýšením míle ubíhají rychle a brzy se ocitám na rozcestí s původní trasou PCT v místě soutoku řeky Suiattle a říčky "Miners Creek". Začíná mrholit a dříve než déšť proprší skrz husté koruny smrků, vařím v lesním tábořišti chutný oběd.
Kousek dál proti proudu zhruba ve výšce 2500 stop (750 m n. m.) trasa PCT opouští údolní dno a začíná mírně stoupat směrem k horskému sedlu ve výšce 6000 stop (1800 m) nad mořem. Ze svahů tečou potoky a potůčky a skoro u každého z nich zrají šťavnaté bobule divokého rybízu.
Se stoupající výškou se mrholení mění v mírný déšť. Přidávám do kroku a brzy se ocitám na rozcestí u lávky, kde by podle průvodce měla stát stará opuštěná hornická bouda s názvem "Miners' Cabin". Jediné, co z boudy zbylo, je hromada plechu ze střechy.
V zesilujícím dešti mě stezka vede stále výš. Občas se zdá, jako by se mezi dešťové kapky přimíchávaly sněhové vločky. V nejvyšším bodě číslice "100" ukazuje zbývající počet mil do Kanady. V tom okamžiku na Kanadu vůbec nemyslím, hlavní je sejít co nejníže do údolí do lesa, kde bude menší zima.
Z průsmyku směrem dolů je pěšina díky obětavé práci dobrovolníků ve vzorném stavu. Kousek nad stezkou nad kamennými poli bíle svítí zbytky sněhu z loňské zimy. Je možné, že už za několik dní stezku přikryje nový čerstvý sníh.
O něco níže podél stezky roste několik modřínů, které začínají měnit barvu. Přítomnost modřínu je neklamným znakem blízkosti kanadské tajgy. Zároveň se zdá, jako by s klesající výškou déšť slábnul.
Začíná se šeřit, když dostihuji hajkra s červeným batohem. Je to první lidská bytost, kterou jsem dneska potkal. Krátce se zdravíme a pak rychle mířím do hlubokého lesa, kde by podle mapy mělo být tábořiště. Za chvíli vidím odbočku se symbolem stanu, která vede k vzorně upravenému tábořišti s lavičkou a ohništěm pod korunami rozložitých smrků. Urychleně stavím stan, sundávám promočené boty a fusekle, navlékám tři vrstvy suchých ponožek včetně ponožek od alpaky z Kennedy Meadows, zalézám do spacáku a do stanu, a v leže vařím na zahřátí horký kuskus. Promrzlé prsty u nohou se pomalu prohřívají. Zítra mě čeká sešup dolů do osady Stehekin - poslední vesnice s lidskými obydlími na trase hřebenovky jižně od Kanady.
No comments:
Post a Comment