Den 155: Tetřevi

Pátek 30. října 2016
Les v balvanovém poli nad jezerem Glacial Lake - tábořiště u cesty v průsmyku Stevens Pass
Míle 2448 - 2462
Celkem 14 mil

Ráno jsem vykoukl ze stanu a všude kolem hustá mlha. Foto výše ukazuje stan. Poslední zářijové ráno jsem si byl skoro jistý, že mám před sebou poslední den na hřebenové pouti.



Vzhůru do vrchu jsem se vydal s tím, že není kam spěchat. Ranní mlha se brzy rozpustila a moje kroky probudily hajkra spícího ve stanu umístěném na ostrém hřebeni. Během krátké pauzy hajkr vylezl ven a za chvilku se přidala i parta angličanů: dobrých kamarádů s přezdívkami češajr ket, pipšou a škorpion, kteří se stali ranními ptáčaty. Přesvědčují mě, abych to ještě nebalil a zkusil dojít až do Kanady. Odpověděl jsem, ze nechám rozhodnout hory, svoje chodidla a svoje boty. Angličani mají na spěch - chtějí stihnout autobus jedoucí z průsmyku Stevens Pass do města Leavenworth s hotely a restauracemi, kde plánují odpočinkový den. Já dneska kilometry rozhodně honit nehodlám, a proto se zastavuji u každého borůvkového keře a doplňuji cukry a vitamíny. Sluníčko pomalu vylézá a zahřívá tváře, dokonce jsem po dlouhé době vytáhnul a nasadil sluneční "zobák".




Stezka se klikatí okolo jezírek a mezi borůvkovými keři.



K obědu jsem uvařil a zužitkoval skoro všechny zbylé potravinové zásoby včetně kuskusu, česneku a rýže. Jako zákusek mám různé druhy borůvek.



Od jezera mě stezka vedla nahoru a dolů, slunnými stráněmi i stinnými lesy. Vnímal jsem každý krok a každý nádech s vědomím, že přítomný okamžik je silnejší než budoucnost a minulost.



S prsty zbarvenými od borůvek se pomalu ubírám tichou krajinou. Kromě borůvek u potoků roste i divoký rybíz, který chuťově asi nejvíc připomíná jostu.



Na jednom z kopců na obzoru jsou vidět sloupy lyžařského vleku: signál blížícího se střetu s výspami civilizace v okolí průsmyku Stevens Pass.



Na stráni si na borůvkách pochutnávají velcí ptáci: Jsou to určitě příbuzní tetřeva, tetřívků a jeřábků.



Z hřebene u horní stanice vleku už se jde jen skopce do lyžařského a bajkerského střediska "Stevens Pass". Je zde půjčovna horských kol, obchod s rukavicemi, hajkr box, a rychlé občerstvení. Do obchodu mi dorazily oba balíčky od Roberta a Mary z Utahu! Jsou plné důležitých potravin: kuskusu, rýže, ovsa, rozinek, ořechů, sušených banánů, mandlí, a nechybí ani extra ponožky. Robert mi nejprve poslal balik přes poštu, ale nebyli jsme si jistí, jestli pošta balík doručí, protože ve středisku Stevens Pass píšou: "balíky pro hajkry přijímáme pouze přes UPS nebo Fedex". Proto mi Robert a Mary poslali ještě druhý balík přes Fedex. Nakonec se okolnosti sešly tak, že lidi ze Stevens Passu včera jeli na poštu do 30 mil vzdáleného města Leavenworth, kde vyzvedli i poštovní zásilku pro mě. Výsledek: dva balíčky, ze kterých věnuji zhruba třetinu obsahu do hajkr boxu a zbytek by mi mohl vystačit možná až do Kanady :-).



Je šest večer a zatímco měřím zásoby jídla, středisko se zavírá. V hajkr boxu nacházím důležitý úlovek: použité, ze stran trochu děravé, ale stále ještě celkem použitelné boty značky "Cascadia" o velikosti přesně číslo 11. Ani předpověď na příští dny nehlásí žádný vydatný déšť nebo sněhovou vánici. Pouze nad 6000 stop "místy sněhové přeháňky", níže pak přeháňky dešťové. Činím rozhodnutí: Pokračovat dál na sever!

Nejprve je ale třeba někde se utábořit. Za silnicí trasa PCT sleduje opuštěnou širokou lesní cestu. Po zhruba půl míle chůze se ztěžklým batohem jsem uviděl plochý plácek, kam se akorát vešel stan. Zalezl jsem do stanu a ještě dlouho do noci kontroloval na mapách možnosti ústupu v případě nečekaného nástupu zimy. Zítra ráno se ještě vrátím do Stevens Passu a věnuji pár dalších věcí do hajkr boxu, abych se zbavil pár kil extra váhy. Pak me čeká divoký 107 mil dlouhý úsek divočinou kolem zaledněné sopky "Ledovcový štít" ("Glacier Peak"). Mám radost, že ještě několik dní mám možnost pokračovat v hřebenové pouti!