Tábořiště blízko potoka pod hřebenem - tábořiště nad pramenem Buckhorn
Míle 1611 - 1632
Celkem 21 mil
Brzy ráno kolega s přezdívkou Jazzman ve stanu ještě tvrdě spí, když už mám sbaleno a opouštím kemp. Na hřebenovce mám nejraději svítání, je to čas, kdy je venku spousta ptáků a zvířat, čas radostného očekávání, co přinese nový den. Od května jsem ani jednou nepoužil budík, na stezce se vždycky probudím za prvního denního světla.
Vycházející sluníčko rozsvěcuje rozkvetlé louky a hladinu horského plesa, kde ve se ve stanu probouzí jeden z hajkrů nebo hajkerek.
Nacházím se v oblasti divočiny "Marble Mountains" ("Mramorové hory"). V této oblasti na povrch vystupují žuly, ruly i usazené horniny - vápence. Terén modelovaný ledovcem připomíná území Yosemite a nejvyšších partií Sierry. V Evropě bychom podobnou krajinu našli v Karpatech (Malá Fatra) nebo v rakouských Alpách. Geologické podloží o sobě dává náležitě vědět. Stezka je kamenitá a skrz skoro prochozenou podrážku bot cítím skoro každý krok po ostrém kamení.
Z úbočí kamenitého svahu vytékají potoky a říčky napájející nespočetné množství horských jezera a jezírek.
Podél pěšiny se střídají holé žulové plotny vyhlazené ledovcem a pestrobarevné mokřadní louky. U jedné z luk potkávám usměvavou hajkerku s přezdívkou Smiles, kterou jsem naposledy viděl před dvěma měsíci a devíti stý mílemi v osadě Kennedy Meadows. Je to radostné shledání, jako když se po letech vidí dva odvěcí přátelé.
Stezka stoupá prudce do úzkého sedla mezi dvěma špičatými štíty, kde si dávám pauzu na snídani. Mezitím se jako ptáci kolem prožene parta čilých hajkrů. Myslím, že jsou tak čilí, protože včera nebo předevčírem měli městský odpočinkový den ve městě Etna dole v údolí. Já už jsem sedmý den v řadě nahoře na hřebenech a únava se začíná projevovat. Přesto si nesmírně vážím toho, že můžu být v divočině tolik dní po sobě. Stopovat do města se dá skoro všude, ale putovat týden v kuse skoro souvisle divočinou se dá jenom na málo místech na světě (s výjimkou polární oblastí, sibiřské tajgy, tropických pralesů a nehostinných pouští, kde ale zatím nevedou bezpečné pěší stezky podobné stezce PCT)
Strmý sráz nad pěšinou poskytuje stín před žhavým srpnovým sluncem. V holých planinách pod horami, v kalifornském centrálním údolí i v nevadské Velké pánvi, se teď lidé cítí nejspíš jako v peci.
Po několika na poměry PCT prudkých klesáních a stoupáních strmým úbočím svahu se ocitám na zaobleném hřbetu se žlutými květinovými koberci.
Poprvé na hřebenovce vstupuji do vápencové oblasti. Na hřebeni i zde rostou husté keře muchovníku plné právě dozrávajících sladkých bobulí. Místy roste i další druh keře s plody, které chuťově připomínají třešně ptáčnice. Na rozdíl od ptáčnic ale mají uvnitř tři drobná semínka.
V úbočí bíle svítícího svahu hory "Marble Mountain" ("Mramorová hora") u pastevecké boudy vytéká několik vydatných pramenů.
Ve vápencích se ukrývají hluboké jeskyně. Jeden z jeskynních komínů vystupuje na povrch přímo u stezky.
Pěšina pokračuje po vrstevnici přes několik bočních hřbetů a vede střídavě lesy a rozkvetlými loukami.
Přicházím k Rajskému jezeru ("Paradise Lake"). Jezero je mělké a bahnité, a tak tentokrát do vody nelezu. Za jezerem trasa prudce stoupá nahoru na hřeben.
Na hřebeni opět rostou husté keře muchovníků. Na jednom z míst takové množství bobulí, že bych tu mohl zůstat a zobat celý den. Ale začíná se stmívat a je čas najít místo, kde se utábořit na nadcházející noc. Krátce po západu slunce přicházím k tábořišti pod rozložitým smrkem v blízkosti pramene Buckhorn. Fouká vítr, a tak ani nestavím stan a po několika dnech jdu spát znova pod širákem. Kolem půlnoci za měsíčního svitu tábořištěm těsně kolem mého spacáku procházejí jeleni.
Míle 1611 - 1632
Celkem 21 mil
Brzy ráno kolega s přezdívkou Jazzman ve stanu ještě tvrdě spí, když už mám sbaleno a opouštím kemp. Na hřebenovce mám nejraději svítání, je to čas, kdy je venku spousta ptáků a zvířat, čas radostného očekávání, co přinese nový den. Od května jsem ani jednou nepoužil budík, na stezce se vždycky probudím za prvního denního světla.
Vycházející sluníčko rozsvěcuje rozkvetlé louky a hladinu horského plesa, kde ve se ve stanu probouzí jeden z hajkrů nebo hajkerek.
Nacházím se v oblasti divočiny "Marble Mountains" ("Mramorové hory"). V této oblasti na povrch vystupují žuly, ruly i usazené horniny - vápence. Terén modelovaný ledovcem připomíná území Yosemite a nejvyšších partií Sierry. V Evropě bychom podobnou krajinu našli v Karpatech (Malá Fatra) nebo v rakouských Alpách. Geologické podloží o sobě dává náležitě vědět. Stezka je kamenitá a skrz skoro prochozenou podrážku bot cítím skoro každý krok po ostrém kamení.
Z úbočí kamenitého svahu vytékají potoky a říčky napájející nespočetné množství horských jezera a jezírek.
Podél pěšiny se střídají holé žulové plotny vyhlazené ledovcem a pestrobarevné mokřadní louky. U jedné z luk potkávám usměvavou hajkerku s přezdívkou Smiles, kterou jsem naposledy viděl před dvěma měsíci a devíti stý mílemi v osadě Kennedy Meadows. Je to radostné shledání, jako když se po letech vidí dva odvěcí přátelé.
Stezka stoupá prudce do úzkého sedla mezi dvěma špičatými štíty, kde si dávám pauzu na snídani. Mezitím se jako ptáci kolem prožene parta čilých hajkrů. Myslím, že jsou tak čilí, protože včera nebo předevčírem měli městský odpočinkový den ve městě Etna dole v údolí. Já už jsem sedmý den v řadě nahoře na hřebenech a únava se začíná projevovat. Přesto si nesmírně vážím toho, že můžu být v divočině tolik dní po sobě. Stopovat do města se dá skoro všude, ale putovat týden v kuse skoro souvisle divočinou se dá jenom na málo místech na světě (s výjimkou polární oblastí, sibiřské tajgy, tropických pralesů a nehostinných pouští, kde ale zatím nevedou bezpečné pěší stezky podobné stezce PCT)
Strmý sráz nad pěšinou poskytuje stín před žhavým srpnovým sluncem. V holých planinách pod horami, v kalifornském centrálním údolí i v nevadské Velké pánvi, se teď lidé cítí nejspíš jako v peci.
Po několika na poměry PCT prudkých klesáních a stoupáních strmým úbočím svahu se ocitám na zaobleném hřbetu se žlutými květinovými koberci.
Poprvé na hřebenovce vstupuji do vápencové oblasti. Na hřebeni i zde rostou husté keře muchovníku plné právě dozrávajících sladkých bobulí. Místy roste i další druh keře s plody, které chuťově připomínají třešně ptáčnice. Na rozdíl od ptáčnic ale mají uvnitř tři drobná semínka.
V úbočí bíle svítícího svahu hory "Marble Mountain" ("Mramorová hora") u pastevecké boudy vytéká několik vydatných pramenů.
Ve vápencích se ukrývají hluboké jeskyně. Jeden z jeskynních komínů vystupuje na povrch přímo u stezky.
Pěšina pokračuje po vrstevnici přes několik bočních hřbetů a vede střídavě lesy a rozkvetlými loukami.
Přicházím k Rajskému jezeru ("Paradise Lake"). Jezero je mělké a bahnité, a tak tentokrát do vody nelezu. Za jezerem trasa prudce stoupá nahoru na hřeben.
Na hřebeni opět rostou husté keře muchovníků. Na jednom z míst takové množství bobulí, že bych tu mohl zůstat a zobat celý den. Ale začíná se stmívat a je čas najít místo, kde se utábořit na nadcházející noc. Krátce po západu slunce přicházím k tábořišti pod rozložitým smrkem v blízkosti pramene Buckhorn. Fouká vítr, a tak ani nestavím stan a po několika dnech jdu spát znova pod širákem. Kolem půlnoci za měsíčního svitu tábořištěm těsně kolem mého spacáku procházejí jeleni.
No comments:
Post a Comment