Kemp v osadě Seiad Valley - tábořiště na hřebeni SV od Čertových vrchů ("Devils Peak")
Míle 1653 - 1673
Celkem 20 mil
Ráno už za bílého dne se probouzím ve stanu postaveném v hebké trávě v autokempu v osadě Seiad Valley. V kempu nás táboří několik hajkrů, včetně fenky vlčáka jménem Doja. Dříve než vykročím na stezku, zastavuji se na černé kafe a topinky v místní útulné kavárně.
Boty, které mě za poslední dva měsíce spolehlivě donesly až sem, posílám do věčných lovišť vedle hajkr boxu. Pak poprvé nasazuji fungl nové boty: na mé pouti po hřebenovce je to třetí, a pravděpodobně poslední pár bot.
Kousek za osadou trasa PCT opouští silnici a vydává se do kopce vzhůru. Cedule upozorňuje na padající ohořelé kmeny stromů. Převýšení z údolí na hřeben je zhruba 4500 stop (1400 m).
V nových botách se moje chodidla cítí jako v bavlnce. Stoupání serpentinami vzhůru jde úplně samo. V hlavě se mi opakují slova finského hitu "Kaikkista kasvoista, kaikista katseista, etsin sinua, sinua vain", ale i české písničky "Když jsem já sloužil..." Dávám dohromady sloky:
A to tele hubou mele,
A ta kráva mléko dává,
A ten vůl jako kůl,
A ten vepř, jako pepř,
A ten pes, jako ves,
A ten pštros, běhá bos,
A ta kačka blátotlačka,
A to kuře krákoře běhá po dvoře,
Má panenka pláče doma v komoře ...
Přitom vzpomínám na zklamané lásky, na dlouhé večery ve Finsku v baru a u jezera s Maaret, na porušené sliby. Vždycky, když se mi začínají honit hlavou podobné myšlenky, si zhluboka oddechnu, že tady na hřebenovce jsem naprosto v bezpečí.
Ani nevím jak, a jsem nahoře na prvním kopci. V nových botách mě lehké nohy vynášejí do vrchu jako křídla káňat plachtících vzdušnými proudy nad hlubokými údolími.
V posledních suchých a horkých letech prošel les na hřebeni ohnivou výhní. Mezi černými pahýly prosvítá stezka, která se vine jako had kamenitým svahem Čertova vrchu.
Kolem poledne se nacházím v sedle kilometr vysoko nad dnem údolí. Skupinka smrků a borovic, které přežily požár, nabízí stinný úkryt před žárem posledního slunce.
K obědu vařím rýži se zeleninovým bujonem, česnekem, smaženou cibulkou a rajčaty. A jako zákusek zobu sladké bobule muchovníku. Po dlouhé přestávce se pomalu dávám do kroku východním úbočím čertových vrchů s výhledem na leknínové jezero.
V podvečer se rozfoukává svěží severovýchodní vítr a žhavé slunce se schovává za horský hřbet. Stezka sestupuje do sedla, kde nabírám vodu ve vydatném prameni.
Mezi zakrslými duby a manzanitami stoupám od pramene jižním svahem na další horský hřeben.
Z hřebene se rozhlížím nad mořem hlubokých lesů. Na západě zapadá slunce a na jihovýchodě vychází úplněk. Mezi manzanitovými keři na písčité plošině rozprostírám karimatku a usínám za světla zářivého úplňku. Cítím vděčnost za každý tichý večer a za každou noc v bezpečném náručí hor. A cítím jistotu, že i po skončení této poutě budou andělé nade mnou stále bdít.
Míle 1653 - 1673
Celkem 20 mil
Ráno už za bílého dne se probouzím ve stanu postaveném v hebké trávě v autokempu v osadě Seiad Valley. V kempu nás táboří několik hajkrů, včetně fenky vlčáka jménem Doja. Dříve než vykročím na stezku, zastavuji se na černé kafe a topinky v místní útulné kavárně.
Boty, které mě za poslední dva měsíce spolehlivě donesly až sem, posílám do věčných lovišť vedle hajkr boxu. Pak poprvé nasazuji fungl nové boty: na mé pouti po hřebenovce je to třetí, a pravděpodobně poslední pár bot.
Kousek za osadou trasa PCT opouští silnici a vydává se do kopce vzhůru. Cedule upozorňuje na padající ohořelé kmeny stromů. Převýšení z údolí na hřeben je zhruba 4500 stop (1400 m).
V nových botách se moje chodidla cítí jako v bavlnce. Stoupání serpentinami vzhůru jde úplně samo. V hlavě se mi opakují slova finského hitu "Kaikkista kasvoista, kaikista katseista, etsin sinua, sinua vain", ale i české písničky "Když jsem já sloužil..." Dávám dohromady sloky:
A to tele hubou mele,
A ta kráva mléko dává,
A ten vůl jako kůl,
A ten vepř, jako pepř,
A ten pes, jako ves,
A ten pštros, běhá bos,
A ta kačka blátotlačka,
A to kuře krákoře běhá po dvoře,
Má panenka pláče doma v komoře ...
Přitom vzpomínám na zklamané lásky, na dlouhé večery ve Finsku v baru a u jezera s Maaret, na porušené sliby. Vždycky, když se mi začínají honit hlavou podobné myšlenky, si zhluboka oddechnu, že tady na hřebenovce jsem naprosto v bezpečí.
Ani nevím jak, a jsem nahoře na prvním kopci. V nových botách mě lehké nohy vynášejí do vrchu jako křídla káňat plachtících vzdušnými proudy nad hlubokými údolími.
V posledních suchých a horkých letech prošel les na hřebeni ohnivou výhní. Mezi černými pahýly prosvítá stezka, která se vine jako had kamenitým svahem Čertova vrchu.
Kolem poledne se nacházím v sedle kilometr vysoko nad dnem údolí. Skupinka smrků a borovic, které přežily požár, nabízí stinný úkryt před žárem posledního slunce.
K obědu vařím rýži se zeleninovým bujonem, česnekem, smaženou cibulkou a rajčaty. A jako zákusek zobu sladké bobule muchovníku. Po dlouhé přestávce se pomalu dávám do kroku východním úbočím čertových vrchů s výhledem na leknínové jezero.
V podvečer se rozfoukává svěží severovýchodní vítr a žhavé slunce se schovává za horský hřbet. Stezka sestupuje do sedla, kde nabírám vodu ve vydatném prameni.
Mezi zakrslými duby a manzanitami stoupám od pramene jižním svahem na další horský hřeben.
Z hřebene se rozhlížím nad mořem hlubokých lesů. Na západě zapadá slunce a na jihovýchodě vychází úplněk. Mezi manzanitovými keři na písčité plošině rozprostírám karimatku a usínám za světla zářivého úplňku. Cítím vděčnost za každý tichý večer a za každou noc v bezpečném náručí hor. A cítím jistotu, že i po skončení této poutě budou andělé nade mnou stále bdít.
No comments:
Post a Comment