Den 38: Poušť

Akvadukt - větrný horský hřeben (pohoří Tehachapi)
Míle 523 - 548
Celkem 25 mil

Na ráno jsem výjimečně nařídil budík na 3:00. Nade mnou se jako oblouk klene mléčná dráha se souhvězdími Labuť, Orel a Delfín. I když jsem v poušti, je tu dobrý signál a využívám Google mapu v mobilu, abych se zorientoval. Na cestu mi kromě hvězd svítí i světla 50 km vzdálených velkoměst Lancaster a Palmdale.
Ve 4 ráno se obloha na východě barví do tmavě modra. V dálce kokrhají kohouti a ozývají se i další ptáci. V 5 už je bílý den. Míjím spící hajkry na akvaduktu a rohaté krávy.

V poušti rostou trsy trávy, pelyněk a stromové juky. Velké plochy zabírají solární panely.

Stezka na čas opouští akvadukt, stoupá na nízký hřbet, znovu se připojuje k zakryté trubce a vstupuje mezi větrníky, které jsme pozorovali z dálky před dvěma dny hluboko pod námi.

Akvadukt po mostě přechází přes občasný potok. Je zde vodovodní kohoutek a pod mostem ve stínu se schovávají hajkři a ještěrky.

Přidávám se ke skupině hajkrů a vařím vydanou snídani. Někteří putovali celou noc a teď tvrdě spí. Slunce stoupá výš a zastíněná plocha se pomalu zmenšuje. Nabírám 4 l vody s cílem propojít dalších 7 mil k potoku "Tylerhorse Canyon" na úpatí pouštních hor.

Povrch půdy je skoro holý se zažloutlou travou a osamocenými jalovci. Brzy zjišťuji důvod: stádo ovcí, které spase skoro všechno až na holou zem. Jalovce poskytují trochu stínu a píď několika z nich si dávám dlouhou pauzu. Stezka mírně stoupá směrem k úpatí hor.

Po dlouhém a ke konci i strmém výstupu vyprahlou pouštní krajinou se přede mnou objevuje skalní soutěska. Nevěřím svým očím: soutěskou protéká potůček! Potok přitéká do pouště z vysokých hor. Na břehu rostou staré duby a v jejich stínu se chladí unavení poutníci. Schlazuji chodidla v potoce a jdu taky spát.

Kolem šesté večer už není takové horko. Dost z nás vyráží na cestu s cílem vyšplhat nahoru na hřeben. Na pěšině se vyhřívá užovka býčí (pituophis catenifer). Odhaduji, že je skoro 2 m dlouhá.

Pěšina sleduje vrstevnici s výhledem do pouštní pánve. Porost je řídký: osamocené trsy trávy, jalovce a pelyňkové keře.

Následuje prudký sestup do suché soutěsky a výstup serpentinami na hlavní hřeben pohoří Tehachapi.

Za světla serpentiny celkem zvládám. Postupně se ale začíná stmívat a jak stoupám výš a výš, přidává se prudká vichřice. Mám čelovku, ale vůbec nevidím, jak hluboko sahá propast pode mnou. Občas zahlédnu čelovky dvou hikerů, co vyrazili vzhůru o pár minut dřív. Že by už byli nahoře na hřebeni? Mám co dělat, aby mě vítr nesfoukl do tmavé propasti. Nikde není strom ani keř, kam by se dalo schovat. Když už se zdá, že jsem na hřebeni, vítr zesiluje na dvojnásobek. Na obou stranách hřebene je prudký sráz a někde dole blikají větrníky a svítí vzdálená města Lancaster, Palmdale a Mojave. Pěšina šplhá dál vzhůru po vrstevnici nebo po ostrém hřbetu. Před vichřicí není kam se schovat. Je kolem jedenácté v noci, když před sebou vidím skupinu čelovek. Mezi jalovci někdo nechal pro poutníky krabici se sušenkami a jablky. Jsme na samotném vrcholu hřebene, který se zde trochu rozšiřuje a mezi jalovci tolik nefouká. Po pár minutách přichází trojice hajkrů. Tvrdí, že kousek odtud viděli pumu. I kdyby tu číhalo deset pum, je mi to úplně jedno, hlavně že tu není taková fujavice. Vyčerpaný zalézám dí spacáku a během pár vteřin usínám mezi jalovci.