Den 41: Chleba a sůl

Tehachapi: odpočinkový den ("zero" den)
Kemp na letišti + krátké vycházky po městě
Celkem 0 mil








Včera jsem se přesunul autobusem z Mojave do Tehachapi, kde v útulném kempu v trávě pod stromy přímo v areálu letiště táboří většina poutníků včetně mojí české party. V noci jsem si připadal jako doma v Dejvicích: K hlubokému spánku mě ukolébalo houkání vlaků, dunění kolejí a rachot dieselových lokomotiv. Probudil jsem se krátce po východu slunce v měkkém zeleném a nedávno posekaném trávníku pod košatým stromem. Proti obvyklému kempování v prachu a písku ráj!
Trávník v kempu je zelený díky pravidelné zálivce 3krát týdně v Po, St a Pá od 8 do 10 ráno. Dneska je středa a tak pro jistotu balím spacák a odnáším ruksak a tašky s jídlem do bezpečí mimo trávník na asfaltovou přistávací dráhu. V 8 ráno začíná na různých místech stříkat voda a testuje nepromokavost stanů a spacáků několika poutníků, kteří ještě spí. Silný vodní proud funguje i jako příjemná studená ranní sprcha a účinný prostředek na odstranění mastné pryskyřice z povrchu karimatky.

Můj ruksak je mimo dosah vody, a tak vyrážím na průzkum do města. Prvním zastavením je německá pekárna vedle bývalé železniční stanice. V pekárně mají čerstvě upečené bochníky chleba! Ne toho amerického gumového na vykrmování hus, ale pravého středoevropského (českého, moravského, saského a bavorského) žitného chleba s křupavou kůrkou. Bez rozmýšlení kupuju celý bochník. Na krajíc pravého chleba se solí jsem se těšil dlouhé 2 roky! Kromě chleba mají v pekárně čerstvé housky, černé kafe a velkou černou tabuli s podpisy a kresbami hostů.




Hned mě napadne zvěčnit na tabuli mojí životní lásku: Slávii. Sešívaným barvám zůstanu věrný až do smrti! Má to ale jeden háček: červená a bílá křída v krabici pod tabulí z nějakého důvodu chybí. Pokus o slávistickou vlajku s vybledle růžovou křídou není to pravé ořechové. Takhle to nemůžu nechat, a proto se vydávám na bojovku po dvacetitisicovém městě s cílem pořídit červenou a bílou křídu.








Prvním zastavením je hračkářství. Křídy mají, ale jenom ty dětské a chybí v nich červená. Na cestě městem navštěvuju desítky obchodů, obchůdků a bleších trhů: K-mart, Walgrens, Big 5 sport, Home Depot, Albersons,Liquor Store a další... Asi nejvíc mě zaujal obchoďák "Tractor Supply Co." s bohatou nabídkou výživného krmiva pro slepice, husy, koně, králíky, krocany a pštrosy.
Na bojovce se zastavuji i v několika vetešnictvích a galeriích. V jedné galerii se koná prodejní výstava obrazů koní. Majitelka galerie Monika se narodila v Čechách v Praze. Setkání krajanů vždycky potěší! A ještě víc mě potěšilo setkání s Anitou, autorkou obrazů. Jeden z obrazů se jmenuje "Eye of the Storm". Zobrazuje koně s napnutými svaly a rozevlátou hřívou. Kolem poletuje písek a prach zvířený zuřivou vichřicí. Výraz koně je odhodlaný: nenechat se odfouknout větrem do temnoty rokle, zatnout zuby a s vypětím sil běžet dál. Přesně tak jsem se cítil předevčírem v noci na hřebeni pouštních větrných hor.




Monika mi dává klíč k vyřešení bojového úkolu: křídy mají v západlém obchůdku "Treasure Trove" ("truhlice pokladů")  v uličce o pár domů dál. Obchůdek je plný potřeb pro umělce: mají různé druhy vodovek, štětce, tempery, pastelky, rydla, a v tom nejzažším rohu: křídy! V krabici tlustých kříd nechybí červená a bílá. Bojový úkol splněn!
Vracím se do pekárny a na tabuli kreslím v zářivě červených a bílých barvách sešívanou vlajku. Pak rychle běžím do kempu pro šálu. Křídy nechávám v pekárně jako drobný sponzorský dar. Velkorysost se vyplácí: když jsem se těsně před zavírací hodinou vrátil do pekárny, někdo tabuli smazal. Zmizelo všechno kromě věčné slávistické vlajky. V našem srdci je jedině Slávie!




Pan pekař vidí, že jsem jeden z hajkrů, a nabízí mi zadarmo 3 bochníky tentokrát bílého chleba. Neodmítám a na děkuju za pohostinnost. Později večer jsem se o jeden bochník podělil s dvěma bezdomovci a o další 2  (včetně toho pravého českého) příští den s poutníky na letišti v kempu.




Po dlouhé bojovce se mi začal ozývat žaludek. Kousek od pekárny se nachází restaurace "Petra" se specialitami řecké, libanonské a jordánské kuchyně. Láska prochází žaludkem a vyhladovělý žaludek zaplesá nad pestrou nabídkou bezmasých pokrmů. Restauraci provozuje křesťanská rodina původem z Jordánska. Dávám si falafel, nekvašené arabské placky, kořeněnou rýži s česnekem a spoustu smažené zeleniny. Do řeči se se mnou dává jeden z pravidelných hostů: Tony. Vstupují mi slzy do očí, když vypravím zážitky z poutě. Stezka mě učí vážit si života a všeho živého. Ještěrky a hadi mi ukazují, jak žít. A lidi, co potkávám, mi dávají naději v budoucnost lidstva a naší společné planety.








Náš postoj sdílí i Abraham, majitel restaurace. Kalifornie se nachází ve stavu kritického sucha a jako symbolické gesto je sklenice vody jen na požádání (v mnoha amerických restauracích dostávají hosté sklenici vody autimaticky a často pak vůbec vodu nevipijí). Cítím potřebu udělat nějaké   štědré gesto a potěšit žíznivé poutníky v kempu. Alkohol normálně nekupuju, ale na stezce jsem si už několikrát dal plechovku nebo lahev malého piva, protože vyčerpané tělo potřebuje doplnit minerály. Když vidím Plzeňský Prazdroj, ptám se Abrahama, za kolik by mi dal basu piv, a usmlouvávám poloviční cenu ($25 za basu dvanácti lahví Prazdroje).

Cestou do kempu mě přepadá slušná deprese. Chovám se tady ve městě jako marnotrapný syn. Vyhazuju peníze za pomíjivou živočišnou rozkoš a předstíranou národní hrdost. Ještě několik dní jako včera a dneska, a jsem na mizině. A všichni si budou myslet, že být býložravcem je jenom pro bohaté snoby, kteří nevědí co s penězi.

Díky bohu se se mnou dává do řeči japonský hajkr "Džezmen". Popisuje mi scénku z indického filmu "tři idioti". "Everything's gonna be ale right - všechno bude dobrý". Do kempu dorazilo několik žíznivých poutníků, a tři z nich včetně Džezmena oceňují vzácný český nápoj.

Přesto nebo právě proto mi teprve teď dochází, že pravá slovanská pohostinnost není pivo, ale prostý krajíc chleba a sůl.

Zítra to napravím. Stmívá se a mám potřebu se projít a vyčistit hlavu, kde se mi jako housenky motají depresivní myšlenky, výčitky svědomí a obavy o budoucnost.  U brány letiště mě zdraví hiker s přezdívkou "Will work for shoes". Sdílí se mnou podobnou zkušenost. Před dvěma týdny taky prohýřil skoro všechny prachy a navíc mu odešly předčasně boty. Ale jeden z lidí na ranči u stezky mu nabídl, že pro něj může pár dní pracovat, a vydělat si na nové boty. Po 560 mílích v nohách a s nenasytným žaludkem si skoro žádný s poutníků nemůže dovolit vyhazovat z kopýtka. Přesto se k sobě navzájem i ke všem lidem snažíme být štědří a velkorysí, a kromě zásob vody moc neřešíme, co bude zítra, za týden nebo za měsíc. Cítím vděčnost za zdravé nohy, dobré boty a vážím si každého lidského setkání. Cesta je důležitější než cíl. Zároveň ale platí, že na cestě, zvláště pak na úzké stezce, je důležité si trpělivě a poctivě projít každý krok. Nejde-li to jinak, tak zvolit pěší trasu oklikou třeba i po asfaltu nebo hlubokým pískem. A když nohy poručí "stop", zastavit se a dopřát nohám náležitý odpočinek a tělu spánek. Také občasné svezení se na místo mimo stezku je v pořádku; ale jen tehdy, když se pak vrátím zpátky přesně tam, kde jsem naposledy souvislou pěší trasu opustil. Zkrátka je pro mě důležité PCT projít v "souvislé stopě", kde na sebe každý krok navazuje.
Podobně je to možná i v životě, člověk nemůže jen tak přeskočit z puberty do středního věku, může ze spletité životní stezky odbočit, může se zastavit a vydat se chvilku opačným směrem, může za vrstevníky nabrat dlouhé zpoždění, ale nemůže přeskakovat.

"Nemějte tedy starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno." ~ Matouš 6: 31-33.

U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení.