Den 43: Juka

Průsmyk Tehachapi Pass - tábořiště pod jukou
Bus z Tehachapi na dálniční exit "Cameron Canyon rd" + míle 166 - 170 na PCT
Celkem 4 míle

Po třech dnech odpočinku, jídla a smyslných rozkoší v Tehachapi je na čase vyrazit zpátky na pěšinu. Nejprve ale v tábořišti důkladně probírám "hajkr box". Beru si několik pytlíků ovesných vloček, instantní rýži, rozinky, olivový olej a kuskus. Kromě toho balím do batohu zbytek špaget že včerejška, 2 avokáda, pár zbylých krajíců chleba, a Giggles mi věnuje pytlík veganské "dayia" pomazánky. S bohatými zásobami potravin a vody vyrážím naposledy do pekárny na kafe. Na tabuli přibyly kresby kytek a motýlů a podpisy hostů. Přidávám svůj podpis a nemůže chybět ani česká vlajka.
Z Tehachapi do Mojave jezdí zhruba každé 2 hodiny autobus č. 100. Lístek stojí 1$ a na vyžádání autobus zastaví na dálničním exitu "Cameron Canyon road", v místech, kde Pacifická hřebenovka překračuje dálnici č. 58.

Z autobusu jsem vystoupil přesně v místě, kde jsem před čtyřmi dny opustil stezku. Po mostě přecházím dálnici a zahajuji další etapu. Na tomto opuštěném místě před devatenácti lety zahájila svoji pouť Cheryl Strayed. Její knížka "Divočina" je jedním z důvodů, proč jsem se také vydal na cestu. Určitě doporučuji přečíst všem zájemcům o PCT. Myslím, že spolu s Cheryl mám mnoho společného. Jsem vděčný za každý krůček v jejích stopách.

Mám na jazyku noty a kráčím vstříc dálkám a novým obzorům. Do zápisníku u stezky se včera zapsali Rocksteady (Rosťa) a Lucka. Doufám, že je časem zase doženu. Ale není kam spěchat. U dálnice probíhají stavební práce a stezka se na čas ztrácí. Po dvou mílích ji opět nalézám: Jako stará přítelkyně PCT zvolna a rozvážně stoupá po vrstevnicích kopců. Pod jalovce si dávám pauzu na oběd a pochutnávám si na včerejších  špagetách. Pak doplňuju za poslední 3 dny blog. Ve městech v civilizaci jsem většinu času s lidmi, kecám, jím nebo spím. Mnohem lépe se mi píše v ústraní v divočině.

Po doplnění zápisků z města stoupám zvolna vzhůru. Otevírá se pohled na větrníky, dálnici, železniční trať a rozlehlé planiny Mohavské pouště. Na jižním obzoru je vidět hřeben hor San Gabriel, kde jsem se tetelil v mracích a v mrazu před dvěma (nebo třemi?) týdny. Nyní se nacházím v jižním předhůří mohutné Sierry. Podél stezky rostou skupiny pozoruhodných bylin a dřevin: juky. Juka je jednoděložná rostlina z čeledi chřestovitých. Rozvětvená, zdřevnatělá forma juky dosahuje výšky až deseti metrů a běžně se dožívá stovky let. Je známá též pod názvem "Jozuův strom" ("Joshua tree"). Plody jsou tvrdé, s tmavě zelenou slupkou zhruba o velikosti panenského jablka. Zkoušel jsem je ochutnávat, chutnaly tak trochu jako kaštany nebo žaludy s hořkou, trpkou, dřevnatou příchutí. Indiáni prý ale plody juky běžně jedli.
Zesiluje vítr. Skupina juk u stezky poskytuje závětří a skvělé místo na bivak. Mám dvě možnosti: stoupat na hřeben v noční vichřici, nebo se utábořit pod jukou. Volím druhou možnost a ve stínu exotických juk zalézám do spacáku. Dole v dálce svítí města a v průsmyku duní nákladní vlaky, já jsem zpátky na stezce a v bezpečí.