Den 16: Žízeň

Míle 192 - 219
Pod douglaskou - kemp "Whitewater Preserve"
Celkem 27 mil ( ~ 43 km: rekordní vzdálenost :-)

Probouzím se za svítání v pětihvezdičkovém pelechu pod douglaskou mezi žulovými balvany. Dneska mě čeká sešup 2000 výškových metrů do průsmyku San Gorgonio. Pod mraky se skrývá obří konurbace Los Angeles (Redlands, San Bernardino, Riverside) a na obzoru se táhnou pohoří San Bernardino a San Gabriel - na hřebenech na obzoru budeme za pár dní (nebo týdnů?)

Zdravím se s Squirel a Liz, které kempovaly pár kroků od mého pelechu. Vůbec jsme o sobě nevěděli :-)

Sestupujeme stále níž. Les se mění v nízký keřový porost. Začíná být slyšet tlumený hukot dálnice č. 10.

Dálnice a dno údolí se zdá být blízko, ale zdání klame. Stezka sestupuje dolů nekonečnými serpentinami a k nejbližšímu vodnímu zdroji na úpatí svahu zbývá ještě 6 mil (skoro 10 km). Po skalách leze spousta ještěrek a v jedné skalní dutině bydlí divoké včely.

Zásoby vody jsem vypil do posledního loku. Hluboko pode mnou je nádrž na vodu - podle mapy je vzdálenost k vodě 5 mil vyprahlým skalnatým terénem. V krku mám sucho a jediné, na co myslím, je voda. Přepočítal jsem se s odhadem spotřeby 1 litr na 5 mil. Moje skutečná spotřeba v horkých a suchých podmínkách je nejméně 1 litr na 4  míle.

Po nekonečném sestupu suchými svahy dosahuji vytouženého cíle. Kohoutek s čerstvou vodou! Vysoko za námi a nad námi (skoro 3 výškové kilometry) je zasněžený horský štít San Jacinto. Po doplnění životně důležité tekutiny přichází milé překvapení: u cesty zastavuje auto a dvě slečny nám nabízejí minerálku a pivo. Jsou to skuteční andělé.

K dálnici zbývají 3 míle. Fouká prudký vítr. Písčité dno údolí je skoro holé. Sem tam roste ojedinělý keř. V poryvech větru nám dělá problém udržet rovnováhu.

Údolím duní nákladní vlak - napočítal jsem 84 vagónů. Následující záběr ukazuje dosud nejnižší (350 m nad mořem) a nejvyšší (3200 m) body na trase hrebenovky.
Stín železničního mostu poskytuje ochranu před prudkým větrem.

V osadě za dálnicí bydlí Ziggy a Bear. Skvělí lidé, kteří poskytují vodu a přístřeší poutníkům na stezce.

Od Ziggy zjišťujeme situaci ohledně požární uzavírky "Lake Fire". O této uzavírce kolují mezi hikery, na netu a na fejsbuku velmi rozporuplné zprávy. Vzkaz od Ziggy je jasný: stezka je v oblasti loňského požáru stále ještě uzavřená. Ziggy zároveň nedoporučuje dlouhou okliku, kterou zvolili někteří hajkři ("Magician's detour" - viz můj dřívější příspěvek před několika dny). Místo toho doporučujenn svézt se autobusem do Big Bear.
Uzavírku stezky respektuji. Ale zároveň chci jít celou pouť pěšky "po svých", a tak se rozhoduji pro dobrodružnou okliku přes Yucca Valley a Pioneertown ve stopách několika odvážných hajkrů, kteří okliku prošli a popsali před dvěma týdny.

Pod větrníky stezka zvolna stoupá vzhůru. Krajina se mění. Pohoří San Gorgonio je tvořené usazenými horninami a probíhá zde zrychlená eroze.

Zároveň jsou svahy skoro holé - nejspíš v důsledku nadměrného spásání kravami. Hluboké soutěsky ústí do údolí divočící řeky "Bílá voda" (Whitewater).

V údolí říčky Whitewater se nachází bývalá pstruží farma, přeměněná na útulný kemp.

Noc je teplá a větrná. Vařím večeři a lezu do spacáku. Budí mě šustění igelitky s jídlem. Že by vítr byl tak silný a odfoukl tašku s oříšky a ovesnými vločkami? Není to vítr, ale mýval. Už se stačil prokousat do vloček a snaží se celou tašku odnést. Později v noci, i když mám batoh pod hlavou, mě několikrát probudí dva nenažraní  tlustí mývalové. Po půlnoci se vydávám na noční pochod. Cíl: Yucca Valley.