Den 24: Rybíz

Suché koryto - Cajon pass (hotel Best Western)
Míle 315 - 342
Celkem 27 mil

Místo k přespání jsem vybral dobře: na kopci a přesto chráněné před větrem. V noci svítil úplněk, za měsíčního svitu bych mohl jít dál, ale tělo potřebuje spánek. Probouzím se za svítání, na západě jasně svítí úplněk a na východě brzy vyjde slunce. Na stezce vůbec nemám problém probudit se v 5 ráno bez jakéhokoliv nařizování budíku. Biologické hodiny fungují samy od sebe.

Následující úsek stezky prochází hustými keři a připomíná oblast u mexické hranice. Keř - strom s hladkou načervenalou kůrou se nazývá manzanita a občas má drobné plody s příchutí kyselých jablíček. Navzdory několik let trvajícímu suchu jsou keře sytě zelené. Dlouhodobé sucho se projevuje spíše vysycháním potoků a pramenů - obvykle tekoucích potoků teče ani ne polovina - a ničivými požáry v letním období.
Přicházíme k patě přehradní hráze "Silverwood Lake".

Za přelivem se opět noříme do hustého keřového porostu, kde čeká nečekané překvapení: krabice s čerstvými banány! Nějaká dobrá duše se postarala o nedělní občerstvení pro poutníky.

Před námi se rozprostírá přehradní nádrž. Krajina kolem přehrady připomíná film "Poklad na stříbrném jezeře".

U  piknikových stolků na břehu si spolu s dalšími poutníky dáváme polední siestu. Potkávám jednoho hikera z Polska, říká si Dozer. Čechy jsem zatím nedohnal, ale není kam spěchat - v Sieře je stále ještě spousta sněhu.
Za prehradou stezka stoupá mírně vzhůru - jako had obepíná vrstevnice strmých svahů. Za sebou necháváme stříbrné jezero. Ještě dříve, než vystoupíme na hřeben, je slyšet houkání vlaků.

Blížím se do průsmyku Cajon pass na hlavním železničním a dálničním tahu z Los Angeles do Las Vegas. Někteří hajkři, které cestou potkávám, básní o hamburgru v mekáči u dálnice v průsmyku.

Sestup dolů je tentokrát mírný - 10 mil a pouze 350 výškových metrů. Přímo u stezky roste pravý poklad: divoký červený rybíz!

Pochutnávám si na rybízu a vydávám se směrem do průsmyku. Cílem je oblíbený hotel "Best Western" s bazénem a vířivkou. Přede mnou se otevírá pohled na erozní rýhy a pohoří San Gabriel.

Poslouchám vlaky se stovkami vagónů, jak duní průsmykem. Fouká silná vichřice. Za úzkou průrvou je slyšet řev náklaďáků. Jsme v místě, kde se pěší trasa PCT (Pacifická hrebenovka) potkává s motoristickou trasou osmipruhové dálnice č. 15 a trasou "Route 66".

Mířím do mekáče na WC, do Subway na zeleninový sendvič a do hotelu, kde na mě čeká balíček s mapami na následující vysokohorský úsek. Po nezbytné sprše se připojuji ke skupině australských a kanadských hajkrů v ledovém bazénu a v horké vířivce.

Za dosavadních 24 dnů pouti jsem spal: 19 krát pod širákem, třikrát ve stanu, a třikrát pod střechou v hostelu nebo v hotelu. Užívám si měkké postele. Zítra mě čeká výstup vzhůru do hor Svatého Gabriela!