Den 79: Jezero Tahoe

Hřeben nad jezerem Showers Lake - břeh jezera Tahoe - dům Kathy a Jona ve městě South Lake Tahoe
Míle 1084 - 1091 na PCT plus 11 mil odbočka k jezeru Tahoe
Celkem 19 mil

V jazyce Washoe znamená "Tahoe" jednoduše "jezero". Včera jsem poprvé spatřil na obzoru modrou hladinu. Tahoe je druhé nejhlubší jezero v USA s hloubkou přes půl kilometru a 14. nejhlubší jezero na světě. Jezero je tektonického původu. Členité jezerní dno bylo dotvořené ledovcem. Objem vody v Tahoe je zhruba 150 krychlových kilometrů.

K snídani jím pytlík čipsů, který mi včera odpoledne darovali dobrovolníci v lesním infocentru. Sluneční paprsky rozsvítily ranní les.







Hustým porostem a lesními palouky kráčím po hřebeni. Příroda tu tak trochu připomíná brdské Hřebeny. Šplhám na jeden ze skalních ostrohů a zdravím se s Christmas Tree, která na ukryté plošince mezi skalami tábořila a právě dojedla snídani. Pod námi se rozprostírá moře lesů obklopující sytě modré jezero.









Po třech mílích lesem slyším motory aut. Kolem půl desáté ráno přicházím na parkoviště Echo Summit na hlavní státní silnici č. 50. Čekají tu tři další hajkři. Z parkoviště je to zhruba 10 mil (16 km) do města South Lake Tahoe na břehu jezera. Je sobota ráno, a auta na parkoviště přijíždí, ale žádné neodjíždí. Přichází další hajkr a zkoušíme u silnice stopovat. Auta se po asfaltu ženou až příliš rychle. Po dvaceti minutách fakt nemám trpělivost stát jako solný sloup u smradlavé silnice, a tak přeji ostatním čtyřem hajkrům hodně štěstí a jdu zpátky na parkoviště. Stále to nevypadá, že by se někdo z motoristů chystal dolů do města. A tak po prostudování mapy měním plán: Sejdu k jezeru pěšky po vlastní ose. 10 mil není žádná nepřekonatelná vzdálenost a navíc je to celou cestu skopce. Přecházím rušnou státovku, odbočuji na lesní silničku s minimálním provozem, krátím si cestu lesem, znovu přecházím státovku, a napojuji se na trasu staré silnice, kde místní cyklisté trénují výšlap do vrchu. K rušné státovce se znovu přibližuji v osadě Meyers. Auta stojí v zácpě, já svižně kráčím a usmívám se pod vousy. Někdy je i pěší chůze rychlejší než vysedávat v pojízdné kleci motorového vozidla. V Meyers je několik hospůdek a kaváren, a tak mířím do jedné z nich a dávám si za odměnu rajčatový sendvič s vydatnou porcí hranolek.





Za kavárnou a benzinkou s obrazem kovboje začíná pohodlná cyklostezka. Ptám se jedné cyklistky na cestu a ta mi potvrzuje, že jdu správným směrem.







Je sobota krátce po poledni a místní rodiny s dětmi cyklostezku hojně využívají. Kolo je nejlepší dopravní prostředek bez ohledu na světadíl! Okolo golfového hřiště, blešího trhu a jezírka s poučnými tabulemi o potravním řetězci se blížím do města a tiše závidím cyklistům. Už dva a půl měsíce jsem nebyl na kole ...









South Lake Tahoe je město v lese. Podobně jako ve Finsku stojí domky ve stínu borovic a zahrady plynule přecházejí v les. Mým prvním zastavením ve městě je prodejna "Lake od the Sky Outfitters", kam jsem poslal  balíček s mapami.

A mám obrovskou radost. Kamarád Robert z Utahu a farníci od Saint Mary's (sv. Marie) v Provo mi poslali dva balíčky s pozdravem, dárkovou kartou (na nové boty), oříšky, křížalami, rozinkami a slunečnicovými semínky. Díky štědrým lidem mám na pouti stále co jist!

Robert, Kiitos sinulle ja siunausta kaikille St Mary kirkossa!







Ve sportovní prodejně mají místnost "basecamp" s počítačem, elektrickými zásuvkami na dobití mobilů a hajkr boxem. A taky seznam asi třiceti lidí v South Lake Tahoe, kteří v rámci časových možností pomáhají poutníkům a někteří z nich dokonce nechávají hajkry u sebe na zahradě nebo i doma přespat.
Dobíjím vybitý mobil a mířím poslední tři míle ku břehu jezera. Podél hlavní silnice vede cyklostezka a je tu spousta obchodů, obchůdků, motelů, hotelů, hospod a hospůdek. Je to po dvou týdnech mimo civilizaci trochu kulturní šok. Míjím i "svatební kapli", kde právě probíhá svatba.

Po dlouhé cestě po asfaltu se přímo přede mnou rozprostírá pláž a modrá jezerní hladina!







Dříve než začne slunce zapadat, sundávám boty a chladím chodidla ve šplouchajících vlnkách.
Kousek od jezera se nachází velký autokemp. Ale v autokempu není po poutnících a hajkrech ani vidu ani slechu. A místo na stan stojí 35 dolarů...
Zkouším štěstí a obvolávám lidi na seznamu, co pomáhají hajkrům. A po zhruba patnácti pokusech mi odpovídá Kathy. Říkám, že jsem právě dorazil z PCT do města a ptám se, jestli bych u ní na zahradě mohl stanovat. Kathy odpovídá, že ano a že má místo i na matraci v obýváku a právě chystá večeři. Dává mi adresu a s pomocí Google mapy napříč lesními zkratkami asi po hodině přicházím k dřevěnému domku na kraji lesa. Vítá mě Kathy, její manžel Jon, kočka, hajkerka Budža, kterou jsem včera potkal na stezce, a další hajkr a hajkerka až z Izraele. A ještě mají zbytek večeře: špagety a zeleninový salát! Dlouho do noci se dělíme o zážitky nejen ze stezky. Když říkám, že jsem z Česka, Jon hned zmíní jméno Emil Zátopek. Kathy i Jon oba víc než desetkrát běželi maraton a Emil Zátopek je jejich velký vzor.
Po dvou týdnech mám sprchu a spím pod střechou. A zítra je neděle - správný čas na odpočinkový den!